Louis de Funes nás baví tím, jací jsme

Samozřejmě připomíná narození. Budoucí komik Louis Germain David de Funes přišel na svět v Paříži 31. července 1914 španělským přistěhovalcům. Otec byl obchodník, měli tři děti, nejstarší Charles padl v roce 1940 v německo-francouzské válce, se sestrou Mine, o osm let starší, Louis nijak vřelé vztahy neudržoval.

Za druhé světové války hrál jako klavírista v baru Horizont a chystal se pomalu na divadelní a filmovou dráhu. Seznámil se s Jeanne Maupassantovou, se kterou měl dvě děti, Oliviera a Patricka. Poprvé se oženil v roce 1936, vztah s Germaine Carroyerovou však neměl dlouhého trvání.

Zato manželství s Jeanne vydržel plných čtyřicet jedna let, až do chvíle, kdy 27. ledna 1983 umlklo jeho nemocné srdce.

Od roku 1945 do počátku roku 1955 se Louis de Funes mihl v 75 filmech a hostoval v deseti divadelních představeních. "Nenatočil jsem sto filmů, natáčel jsem ve sto filmech. To je rozdíl," řekl v roce 1973 v jednom z nemnoha rozhovorů, které poskytl. "V tomhle součtu jsou filmy, ve kterých jsem jen otvíral dveře, to bylo všechno. Existovala spousta filmů, v nichž byly nějaké dveře, které bylo třeba otevřít."

Proslulost mu poskytla divadelní komedie Oscar, to se psal rok 1961. O šest let později ho režisér Édouard Molinaro převedl do filmové podoby. Ve Francii ho navštívilo 6,12 miliónů diváků a film se tak zařadil na sedmé místo pomyslného žebříčku.

Vévodí mu Velký flám s Bourvilem (1966), ten vidělo 17,27 miliónu lidí. Druhý je jejich u nás méně známý Smolař (1964), 11,74 miliónů diváků. Následuje první z nejslavnější série Četník ze Saint-Tropez, 7,81 miliónů.

De Funes miloval Laurela a Hardyho. "Víš, člověk, kterému někdo vylije kýbl vody na hlavu, nikoho nerozesměje, jenže způsob, jakým se to stane, má neodolatelný půvab," říkal synovi. "Laurel a Hrady prožívají tragické události s velkou důstojností. Tím, že bezvýznamné příhody obohatí něčím nečekaným, co předchází dramatu, upozorní nás, že nás nečeká nic dobrého. Když člověk upadne na zem, může si ublížit. Podstata je tedy tragická. Ale k smíchu je to, že vidíme, jak se lidská důstojnost najednou zhroutí."

Určitě přemýšlel, kde jsou meze, v nichž se komik pohybuje. Jistě to je čas, scénu není možné uspěchat. "Čím je situace tragičtější, tím větší takt, nebo dokonce spíš uhlazenost vyžaduje hra, aby nezačala být vulgární. Nemluvím o jazyku, ale o odstupu. V životě je vždycky něco ošklivého nebo nepříjemného."

Dodnes se odborníci a laici dohadují, v čem spočívala popularita šesti dílů četníků ze Saint-Tropez. Natočil je milovaný režisér Jean Girault. Možná je to v tom, že se lidé po kubánské krizi, smrti Kennedyho a s vědomím vietnamské války chtěli zasmát. Určitě v tom hrála roli vnímavost hlavního hrdiny k našemu jednání.

Herecká partnerka Claude Gensacová, která vstoupila do série v části Četník se žení a komikovu manželku vytvořila tak přesvědčivě, že ji kdekdo považoval za životní partnerku, upozornila s odstupem na důvod, proč byl de Funes populární, i když hrál muže, který druhým ubližuje.

"Myslím si, že to bylo proto, že lidi se rádi dívají na hlupáky. Poznávají v nich sami sebe a dělá jim obrovskou radost, když mohou někoho nachytat se spuštěnými kalhotami, když se to ovšem nestane jim. Louis jako herec exceloval v tom, co nazýváme přetvářka, zbabělost, potměšilost a lstivost. Diváci se smáli až plakali..."

"Ach samozřejmě, to je on, ne já, to je můj šéf, můj soused, říkají si ve vší nevinnosti diváci. Všichni jsme takoví," říká Gensacová, "třebaže každý z nás maličko jinak." Vidět však, jak to vše předvádí Louis de Funes, je čirá radost.

Jiří Žák: Louis de Funs

Nakladatelství XYZ, 363 stran