Literatura roku 2009: Dobrá próza nemusí být současná

Zopakoval bych, že nemám důvod nevěřit porotě tvořené solidními osobnostmi, že by Bílej kůň, žlutej drak nezvítězil v anonymní soutěži rukopisných prvotin, i kdyby by se potom ukázalo, že prózu napsal Jan Cempírek.

Mám ji za kvalitní, i když jsem se letos víc těšil na Životopis černobílého jehněte Tomáše Zmeškala, kvality jehož loňského románu Milostný dopis klínovým písmem podtrhlo udělení Ceny Josefa Škvoreckého. Člověk si však znovu uvědomil, že nevstoupíš dvakrát do stejné řeky. Přesto je Zmeškal mimořádný talent.

Nejvíc mě zaujal Svatý démon Pavla Brycze, příběh falešného mesiáše ze 17. století, podobenství o sociálních rolích, které jsou nám vnucovány, ze kterých se snažíme vystoupit, a nakonec zjistíme, že to lze jen za cenu sebezničení. Dobrá próza nemusí být ze současnosti.

Ve stínu pozornosti dokončila letos Valja Stýblová trilogii Lužanská mše věnovanou architektovi, mecenáši Josefu Hlávkovi, posledním dílem Musis amicus. Obdivuhodná práce klasického životopisného románu ukazujícího jeho epickou přitažlivost.

Nového Coelha (Vítěz je sám) jsem se zájmem přečetl, ale mám pocit, že se stále vrací tematicky i stylově. Popularitu sklízí Cormac McCarthy, po románech Tahle země není pro starý a Hranice přibylo třicet let staré Dítě Boží, ukazující, že americká próza tvoří úplně jiným stylem a jen tím dokáže být zajímavá.

Více mě zaujala Olga Tokarczuková románem Běguni, postihujícím nové fenomény globalizovaného světa. Finka Helene Uriová v próze Ti nejlepší z nás zase pohlédla za pěstěnou fasádu kolegů, vysokoškolských pedagogů. Nakonec jsem uvítal prózu Evy Kantůrkové Doteky, současný román v dopisech mezi Češkou a Američanem mající duchovní rozměr. A oslovil mě generační román Jiřího Stránského Oblouk, nelítostná, sevřená výpověď o životě u nás ve 20. století.