Hlavní obsah

Lidice: Solidní film, který mohl být strhující

Právo, Věra Míšková

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Články najdete v sekci Moje sledované a také vám pošleme upozornění do emailu.

Příští rok v červnu tomu bude sedmdesát let, co svět obletěla děsivá zpráva o vyhlazení Lidic. A ačkoliv to nebyl zdaleka jediný případ nacistické genocidy, tento jediný i oni sami jako genocidu přiznali.

Článek

Lidice se staly symbolem pro celý svět. A až nyní přichází do kin první český film o této tragédii, Lidice scenáristy Zdeňka Mahlera a režiséra Petra Nikolaeva. Není ani divu, že nevznikl dřív, pokud předpokládáme ostych filmařů zejména před ženami a dětmi, které přežily. Zároveň je to však konečně splacený dluh a pro nové generace ilustrace toho, co již znají jen z učebnic.

Scénář, který napsal historik a spisovatel Zdeněk Mahler podle vlastní knihy Nokturno a dostal za něj v roce 2007 v rámci udílení Českých lvů Cenu Sazky, vychází ze skutečných událostí. Jednak z těch všeobecně známých a jednak z těch, o kterých se většinou neví, ale jedna z nich bezděky poskytla nacistům záminku k rychlé „odplatě“ za atentát na Heydricha.

Hlavní linii tvoří příběh Františka Šímy, který jako jediný vyvraždění přežil, protože byl ve vězení za neúmyslné zabití syna. Dále je tu milostný příběh a v něm dopis, který nacisté použili jako záminku. Třetím výrazným motivem je osud českého četníka, který se více než zapletl s gestapem s obvyklým zdůvodněním: když to nebudu já, přijde někdo horší.

Tyto tři linie jsou na jeden film až dost, navíc je k nim připojen ještě poválečný dovětek. Bylo třeba to uvěřitelně propojit a složit do přirozeného celku se silnou výpovědí. Neboť pro film (nikoli pro historii) není tak podstatné, zda se všechny věci přesně takto staly, ale zda působí přesvědčivě z plátna.

Tři linie

Zdeněk Mahler je skvělý scenárista s filmovým viděním, což mnohokrát dokázal – mj. na filmech Nebeští jezdci nebo Božská Ema. Také v Lidicích scenáristicky jednotlivé linie dobře propojil, ale na plátně nakonec působí, že jich je přece jen příliš. Jako kdyby režisér Petr Nikolaev natočil příliš mnoho rozvláčného materiálu a pak společně se střihačem (a producentem Adamem Dvořákem) ve střižně ubírali a přidávali tak dlouho, až se to nakonec celé zašmodrchalo nějak jinak – a divně.

První část, kde se všechny linie podrobně rozehrávají, je vleklá, nudná. Šímův příběh je sice zajímavý, ale konkrétně k Lidicím se „připojí“ až zadlouho tím, co se stane mimo zdi vězení. Do té doby se všechno v Šímově rodině mohlo odehrát v libovolné vsi a v jiném filmu. A pozornost od toho tedy vlastně nepříjemně odvádí příběh druhý, který nacistům záminku k lidickému masakru poskytl.

Ten je ale – až do chvíle nalezení dopisu – dokonce nezajímavý. A v nudě a rozvleklosti si člověk k postavám vztah nevytvoří, takže ve chvíli, kdy kamera a hudba začne tlačit s blížící se tragédií na emoce ostře nabroušenou pilou, divák není citově nikterak angažován a některé záběry působí až vyděračským dojmem. Což je právě v tomto případě dokonale zbytečné.

O lidech z obce se naopak skoro nic nedozvíme, obraz Lidic „před“ jsou jen střípky barvotiskových obrázků včetně banalit, jako je postávání ženských před krámem, dovádění kluků a podobně. Absencí silnějších pout diváků k postavám však film do značné míry postrádá onen bonus, který povznáší umělecké dílo nad sdělení z učebnic. Tam, kde mohlo být strhující lidské drama v soukolí dějin, je jen solidní historický film. Škoda.

Problém byl zřejmě i při rozhodování, do jaké šířky a hloubky je třeba poskytovat (žákům a cizincům) informace o době takzvaného protektorátu, heydrichiádě a lidickém masakru (atentát se až nakonec dotáčel).

Nedovysvětlené příběhy

Výsledek je bohužel disproporční. To, co je všeobecně známo, má spoustu nevyužitého prostoru, ale co by se člověk chtěl dozvědět, se pořádně nedozví – třeba jak a proč se ocitli kluci z kladenské fabriky na koncertě ve Španělském sále Pražského Hradu, kde hrál na housle Heydrich.

Stejně divně působí, když Šíma, kterému ve vězení nikdo záměrně o masakru jeho obce neřekl, přijede po propuštění autobusem, a ještě pořád nic netuší (musel si kupovat lístek do Lidic a nedozvěděl se, že neexistují?). Karel Roden hraje na své obvyklé vysoké úrovni, ale asi by měl začít sám sebou v českém filmu trochu šetřit stejně jako Jan Budař, který si v roli spoluvězně „střihnul“ dalšího troubu. Zuzana Bydžovská hraje sice také jako již mnohokrát silnou, nešťastnou, introvertní ženu, ale tentokrát je v ní jako Šímova manželka dokonale přesvědčivá.

Ondřej Novák se v roli Šímova syna Karla představuje jako slibný talent, mnohem slabší výkon bohužel podává Marek Adamczyk v roli záletného mladého muže. Jasně ho přehrává Veronika Kubařová jako oběť jeho záletů i celé šílené akce, a velmi dobrá je i Zuzana Fialová v roli Šímovy milenky.

Celkové hodnocení: 70 % 

Lidice

ČR 2001, 126 min.

Režie: Petr Nikolaev,

hrají: Karel Roden, Zuzana Fialová, Marek Adamczyk, Ondřej Novák a další.

Reklama

Související témata:

Související články

Výběr článků

Načítám