Článek
Jeho permanentní oscilace mezi neuchopitelnou abstrakcí a hmatatelným konkrétnem připomíná výtvarné postupy Vasilije Kandinského, Joana Miróa, Marca Chagalla, někde i Maxe Ernsta či Františka Kupky. Obě výrazové, na první pohled neslučitelné krajnosti dokáže Karoušek prolínat a pronikat tak, že u mnoha obrazů nelze jasně říci, zda jde o abstraktní či konkrétní rukopis.
Například dílo Divadelní krajina z roku 1981 si pohrává s halucinogenní, surrealisticky zdeformovanou verzí prostoru. Jednotlivé barevné vrstvy vytvářejí neproniknutelnou vizuální mlhu, přesto lze při bližším ohledání objevit i hmatatelné vodítko.
V pravé dolní části připomíná sametově temná plocha splývající divadelní oponu, před níž stojí osamělý herec v masce a hledí do publika.
Noční stíhač z roku 1975 odkazuje nejen k malířově lásce k létajícím strojím, ale také k okouzlení dynamikou futurismu či snovosti surrealismu. Na kubisticky hranatém nebi plném barevných erupcí se zmítá bojový stroj připomínající tvarem britský letoun Hawker Hurricane. Evokace bitvy o Anglii podporuje i abstrahovaný výsostný znak na křídle. Namalovat takový obraz, s jasnou ideovou linií, v hluboké normalizaci nebylo zase tak obvyklé.
Malíř Ladislav Karoušek připomíná právě onoho stíhače na nekonečné obloze fantazie. Symbolicky se vznáší mezi vícerými barevnými styly a útočí na ně střemhlav, aby se jimi nakonec nechal plně pohltit.