Článek
Přesně v jednadvacet hodin zahájilo jeho vystoupení instrumentální intro, během kterého se osazenstvo pódia zatím schovávalo za obrovskou černou plachtou. S údery na bicí opona spadla a reflektory ozářily v modrém džínovém kompletu zdobeným kovovými cvočky a v čapce s kytarou se mazlícího Kravitze, doprovodnou čtyřčlennou skupinu, tři dechaře a stejný počet pomocných vokalistů. Spoře vypravené scéně vévodily hradby šedých reprobeden, později i světelné efekty.
Ve víru kytar
Kravitz začal podle očekávání. Na úvod nasadil Where Are We Runnin'? z nového alba, aby se mu posléze ještě chvíli věnoval. Ani na okamžik přitom nešetřil entuziazmem, který je mu vlastní a který velkoryse předával publiku.
Vystoupal do popředí pódia, zmítal se v leckdy až afektovaných, trhavých pohybech, jako by jeho kytara do tvaru písmeně "V" probíjela, a nešetřil optimistickými výlevy na adresu diváků. "Tolik lidí pohromadě má velkou duchovní sílu," hlásal a odměnou mu byl jásot před každou novou skladbou, která následovala.
Co chvíli potvrzoval, jak moc se inspiruje šedesátými rockovými léty. Zvuk jeho kytary byl dobově syrový a všechny ostré riffy z ní vypadávaly čitelné a hypnoticky silné.
Ten vklad mísil šikovně s vlivy funky, kterým rovněž slyšitelně podléhá. Nepohrdl ani punkovými názvuky, zvláště ostrá California nechala vzpomenout na první polovinu sedmdesátých, kdy se punku za oceánem dařilo. V koncertní podobě byla navíc patřičně ostrá, protože pokud na pódiu nějaký nástroj vládl, potom nesporně Kravitzova kytara, tak neodolatelně skřípavá, podporovaná Craigem Rossem u kytary druhé.
Konec dobrý, všechno dobré
Po padesáti minutách ale program stagnoval. Kapela se pustila do asi patnáctiminutového jamování, během něhož Kravitz zaplul za bicí soupravu a prostor dostaly téměř všechny nástroje, které byly koncertu přítomny. Nálada trochu povadla, diváky to zarazilo, ovšem Kravitz se svíjel v radostném opojení a hecoval kolegy muzikanty, aby činili taktéž.
Reparát skládal v závěru, kdy vytáhl své obrovské hity American Woman, Are You Gonna Go My Way a především kytarově ráznou Fly Away. V tu chvíli již tančili i diváci na tribunách a z koncertu se stal velký mejdan.
K přídavku již zpěváka tlačilo roztleskané publikum, lačné zaslechnout ještě další velká čísla z jeho repertoáru. Dočkalo se. Konec dobrý, všechno dobré. Proto lze koncertu v podstatě vytknout jen to, že se Kravitzův zpěv místy utápěl v záplavě kytarových zvuků, což ovšem mohl být koncertní záměr chlapíka, který považuje svůj nástroj za nejvěrnější milenku, jaká mu kdy vstoupila do cesty.
Vynikající předskupiny
Nebylo ovšem dobře jenom s hlavní hvězdou večera. Zahajující Američani Black Rebel Motorcycle Club vyzkoušeli, co s diváky udělají dva akustické kousky, aby posléze nasadily retro šedesátých let. Houževnaté, velmi tvrdé a opravdové.
Velšané Stereophonics nastoupili posíleni o druhého kytaristu a klávesistu a večernímu vzpomínání na staré rock'n'rollové časy přidali svou doušku. Měli v srdci víc melodie, zvláště když vzpomínali na polovinu devadesátých let, kdy o sobě dali pořádně vědět. Obě předskupiny patřily k tomu dobrému, co teplý večer v T-Mobile Parku přinesl.