Klavírista Ivo Kahánek: Nemohl bych hrát bez radosti z hudby

Je členem umělecké rady Pražského jara, nedávno uvedl s herečkou Hanou Maciuchovou v pražském Divadle Viola literárně-hudební pořad o Sandové a Chopinovi, 10. června uzavře svým koncertem v Praze cyklus Hybatelé rezonance.

A v září povede interpretační kurzy na Festivalu Jarmily Novotné na zámku Liteň.

V zásadě dva důvody. Jeden je čistě pragmatický. Každý finanční analytik ví, že je třeba diverzifikovat zdroje, a to platí i v hudební kariéře.

Když nevyjde jedna karta, je pravděpodobnost, že vyjde jiná. A u klavíristy hrozí vždy, že se vám stane něco s rukou a nebudete moci hrát. Ale daleko důležitějším důvodem je to, že mě to všechno baví.

Jeden příklad za všechny: symbióza sólistické a pedagogické kariéry. Pedagogická činnost je pro mě i jistou laboratoří vlastních hráčských aktivit. Každý interpret má nevýhodu v nemožnosti odstoupit od sebe, a to nevyřeší ani nahrávky.

Pokud máte talentované studenty, a to já mám, tak se skrze ně můžete podívat na sebe jako do zrcadla, dohlédnout své chyby a nešvary a odstranit je jak u studenta, tak i u sebe.

Co se týče ostatních aktivit, večer ve Viole inspiroval mou hru zajímavým literárním kontextem a práce v umělecké radě Pražského jara je pro mě velkou ctí i zodpovědností zároveň.

Zušky jsou naším unikátním systémem vzdělávání, který zasahuje obrovské množství dětí. Projekt ZUŠ Open, v němž se angažuji, má kromě podpory talentů i význam preventivní. Popularizace zušek by měla zabránit tomu, kdyby třeba někoho na ministerstvu napadlo tento úžasný systém zrušit.

Navíc tyto projekty umožňují zachytit talent včas. Rozhodnutí věnovat se hudbě profesionálně se dříve dalo udělat ve třinácti letech. Dnes se posunulo daleko níž, takže je nutné talent včas objevit a podpořit.

Ano i ne. Pokud má člověk mozek, srdce a uši, tak by to měl zvládnout. Píseň ve své komornosti a intimnosti vyžaduje od klavíristy empatické naladění se sólistou.

Rozhodně to neznamená, že když doprovázím pěvce, budu hrát jen o něco slaběji. Jde o oboustrannou aktivní spolupráci, žádný tenis o zeď. Je to záležitost zkušenosti a nastavení mysli.

Způsob intimní komunikace s pěvcem je mi velmi blízký, ostatně je blízký i tomu, o co se snažím v sólové hře. Písně jsou velkým pokladem a moc si přeju, aby se zájem o ně u nás zvýšil.

V posledních letech se písňové recitály kromě festivalů téměř neuvádějí. Pořadatelé koncertů tvrdí, že nejsou pro publikum tak atraktivní jako třeba operní árie.

Ale myslím, že to spíš vyžaduje o něco větší nasazení ze strany pořadatele a samozřejmě i zaujetí interpretů. Na kurzy i na jejich závěrečný koncert 20. září v Sukově síni pražského Rudolfina se moc těším, určitě naberu od účastníků cennou zkušenost co do repertoáru i způsobu interpretace.

Především nelze oddělit nástroj a prostor, v němž hrajete. Nikdy nezapomenu na koncert v londýnské Wigmore Hall, kde se na výsledku podílel jak asi nejlepší steinway, na jaký jsem kdy hrál, tak i dokonalá akustika.

Kombinace nástroje a sálu je zásadní. Ale jinak s klavírem je to jako s člověkem: s někým se znáte dvacet let a pořád tam budou hrany a s jiným máte po dvaceti minutách pocit, že se znáte dvacet let. Od toho jsem profesionál, aby ta první situace, pokud možno, nenastala.

Na zmíněný nástroj jsem sice ještě nehrál, ale jinak znám dost bechsteinů, takže si myslím, že do toho sálu je to výborný nástroj. Vztah mezi klavíristou a nástrojem se vyvíjí i během koncertu. Ale každý klavír může překvapit, jsou to prostě živé bytosti. Ostatně ani víno z jedné vinice není vždycky stejné.

Atmosféra v sále je pro mě zásadní. Někdy na mě už samotný sál dýchne něčím, z čeho dopředu vím, jaký koncert bude. Při samotné hře publikum doslova spoluvytváří koncert tím, jak klavíristu vnímá, co mu ze sálu vrací. Ticho v pauze mezi hrou dovede mít tisíc odstínů.

Nehraju přednostně pro publikum, spíš ho hrou zvu k sobě domů a společně se kocháme muzikou. Tohle poznání mně pomáhá zbavit se trémy. A to vědomím, že nejsem na pódiu ten nejdůležitější, to jsou Janáček, Martinů, Bach, Kabeláč…

Ale k tomu jsem si musel dojít. Na konzervatoři jsem ještě nevěděl, že chci sdílet radost z hudby s posluchači. Bez ní bych hrát nemohl. Přes všechny stresy, které klavírista prožívá, se radost nesmí vytratit.

Překvapení a objevy zažívám při každé hře, i když jde o známou skladbu. Ale teď mám za sebou jeden opravdu kuriózní projekt firmy Steinway, která vyvinula nástroj zvaný Steinway Spirio.

Je to akustický klavír vybavený speciálním digitálním mechanismem, který umožní to, aby vám doma v obýváku váš Steinway Spirio zahrál třeba Liszta s Lang Langem nebo Ravela s Marthou Argerich. Můžete si vybrat z playlistu na iPadu, který obsahuje několik set skladeb nahraných světovými klavíristy.

Byl jsem osloven jako první Čech, abych pro tento projekt nahrál výběr z české hudby. Nahrál jsem Janáčkův cyklus Po zarostlém chodníčku, Dvořákovu Humoresku, Smetanovu koncertní etudu Na břehu mořském a Bugatti step Jaroslava Ježka. Spiria se teď stávají velkým hitem.