Článek
Michael Kiwanuka kdysi poslouchal Nirvanu a Radiohead, dokud nenarazil na baladu Otise Reddinga Sitting On The Dock of the Bay. To jej nasměrovalo úplně jinam a když se začal pokoušet o profesionální pěveckou kariéru, vyklubal se z něj Otis Redding 21. století. Přesněji řečeno více než Reddinga vlastně připomíná Billa Witherse a také pop-jazzové klenoty Donnyho Hathawaye ze začátku sedmdesátých let.
V každém případě dělá čisté retro. Nic nového, ovšem vynikající variace na osvědčené téma je také umění. Michael Kiwanuka tak aspiruje na zacelení trhliny, kterou na britské scéně zanechala zesnulá Amy Winehousová. Bývá označován za soulového zpěváka, ale není jim ve smyslu divokého amerického soulu s dusavým rytmem a extatickým gospelovým zpěvem.
Jeho písně zůstávají folkově introvertní, zpěv vždy sametový. Celá deska probíhá v opatrném „piánko“ módu, jakoby se autor bál, že vzbudí spící dítě. Akustické nástroje (kytary, dechy, smyčce) hlavně nesmějí rušit jeho hlas a bicí v podstatě celou dobu jen šustí.
Jako debut album Home Again zcela splnilo očekávání, zárukou dlouholeté kariéry ovšem být nemůže, až další deska ukáže, kolik má ještě Michael v šuplíku nápadů.