Článek
V případě souboru Hop-hop působícího při Základní umělecké škole v Ostrově nic takového nehrozí. Na Jiráskově Hronově není žádným nováčkem, jen v posledních letech zde bodovaly inscenace Ireny Konývkové Útěk a Běž, chlapče, běž, obě na vysoké úrovni, od zpracování textu až po inscenační podobu.
Letos se v hronovském sále Josefa Čapka představila nejmladší skupina souboru inscenací Natálčin andulák. Autorkou předlohy je Ivana Březinová, režie a dramatizace Irena Konývková.
Devět dětí, sedm holek a dva kluci, za pomoci hromady matrací, psího plyšáka a naddimenzované loutky andulky sehrají během dvaceti minut příběh o Natálce, jejíž rodiče mluví neustále do svých mobilů, takže na popovídání s vlastní dcerou nemají čas. A ta přitom netouží po ničem jiném, než po kamarádovi, se kterým by si povídat mohla. Najde ho až v náhodně zatoulané andulce. Ale možná se ani nezatoulala, ale Natálku si prostě našla.
Natálku představuje jedna dívka, rodiče kolektiv, holky maminku a kluci tatínka. Počínají si při tom naprosto autenticky, z každé akce i repliky je znát, že je to jejich téma, s nímž si dokonale rozumějí, a že je hraní hodně baví.
Je radost sledovat třeba způsob, jakým si předávají loutku andulky, která putuje z ruky do ruky, stejně tak perfektně odkoukané manýry a intonaci dospělých.
Nemocnou Natálku nakonec andulák zachrání a rodiče jdou do sebe. O světě s převrácenou logikou, kde andulce je vyčítáno, že zní jako mobil, nikoli naopak, vypovídá i závěrečná písnička Kdyby se mobily najednou vybily.
Pro někoho strašná představa, pro děti a jejich rodiče ale šance. Sečteno a podtrženo: Natálčin andulák je pro mě jedním z jasných vrcholů letošního Jiráskova Hronova.