Článek
Nacházíme se uprostřed letní festivalové sezóny. Vy jste letos po sedmnácti letech opět vystoupili na oblíbeném Glastonbury. Lišilo se to od toho posledního koncertu hodně?
Máme štěstí, že naše hudba lidi stále oslovuje a spojuje. Každý koncert je dnes, stejně jako tehdy, velkou oslavou. Jsou to velká setkání, na kterých hrajeme pro lidi, kteří se cítí inspirováni hudbou, kterou tvoříme. To je pro nás pocta.
Přesto to letos bylo jiné. Když jsme na Glastonbury hráli v roce 1999, byla to velká jízda plná prvních velkých úspěchů. Přijeli jsme jako relativní nováčci, kteří si získávají jméno. Dnes už dávno nejsme horkou novinkou a o to je úžasnější, když můžeme hrát pro tolik lidí.
Vaše hudba je relevantní už tři dekády. Co vám pomáhá udržet si čerstvý pohled?
Prošli jsme různými fázemi. První je období, kdy si muzika získává lidská srdce a lidé ji opěvují. Potom nastane fáze, kdy vás v pozici nové kapely nahradí jiní lidé. Může se i stát, že úspěch ustoupí. Pak nastane příležitost ke znovuzrození a možnost přijít s novou deskou, která lidi opět zaujme a probudí jejich představivost.
Máme pocit, že se nám to s letošním albem Barbara Barbara, We Face A Shining Future povedlo. Je to pro nás renesance. Klíčem je nikdy se nevzdat, nepřestávat a stále hledat další novou část příběhu. A neopakovat se.
Cítili jste se někdy limitováni vlastní historií?
Ne, to vůbec. Cítíme se omezeni jen svou schopností imaginace. Navíc mám štěstí, že pracuju s Rickem Smithem, klávesistou a producentem Underworld, se kterým jsme si vždy vzájemně umožňovali věnovat se i věcem mimo kapelu. Oba jsme v posledních šesti letech pracovali na vlastních deskách a vedlejších projektech. To nás osvěžilo a inspirovalo. Potkali jsme na té cestě nové lidi a zkusili si nové věci.
Po tak dlouhé době, co jsme pracovali spolu, to bylo důležité. Když něco podobného neděláte, může se snadno stát, že se začnete pohybovat ve velmi omezeném světě. Jako byste byli v malém pokoji, ve kterém se nápady velmi rychle vyčerpají. Tomu se vyhýbáme a můžu říct, že hudba, kterou společně tvoříme, mě činí šťastným.
A nejen vás. V deníku, který si vedete, jste nedávno napsal, že vaše práce s sebou nese šíření radosti.
To mi přišlo na mysl krátce před vystoupením na Glastonbury. Probudil jsem se a neměl jsem žádnou energii. Cítil jsem se dost na dně. Snadno bych ten den sklouzl ke stěžování na všechno kolem. Vlastně myslím, že jsem nějakými stížnostmi i začal. Pak jsem si ale uvědomil, jak mám skvělou práci a vůbec život. Tak jsem to škrtl a přepsal.
Zdá se mi, že tohle mísení protikladných energií, řekněme radosti a smutku, je charakteristické i pro mnoho vašich písní. Vy sám říkáte, že z té tenze vznikla i vaše nejslavnější píseň Born Slippy. NUXX.
Ano, a vychází to z mé a Rickovy rozdílné osobnosti. Kdybyste nás na dostatečně dlouhou dobu oddělili, pravděpodobně by každému z nás zbyla jedna z těch poloh. Právě proto je pro mě tak důležité pracovat s ním. Přitom je to můj nejsilnější kritik. Pustí k uším našich posluchačů jen to, o čem soudí, že je to to nejlepší, co dokážu. A to se mění.
Přicházím do studia se slovy, nápady a melodiemi, za které by mě většina lidí nejspíš pochválila. Rick je vždy velmi kritický. Tolik, že by to většina lidí považovala za drsné. Pro mě je to ale výrazně pozitivní přístup. Je snadné začít tvořit bezmyšlenkovitě, ale to bychom neradi. S ním jsem lepší, než bych byl bez něj.
Dnes o Ricku Smithovi často hovoříte jako o nejlepším příteli. Byly i doby, kdy bylo vaše soužití obtížné?
Slovo obtížné ani zdaleka nevystihuje, jak náročné to občas bylo. Měli jsme i velmi temná a nešťastná období. Ale i v těch dobách jsme si spolu stoupli na pódium, hráli fantastickou hudbu a nebylo důležité, co se dělo mimo ně. To nás vždy z těch temných koutů pozvedlo. Na chvíli to všechno spravilo, bylo to jako si vzít obrovské antibiotikum. Koncerty na chvíli vyčistily systém od veškeré negativity.
Je tedy pódium místem, na němž se cítíte nejšťastnější?
Většinou ano. Jsou i jiné věci, které mi přinášejí srovnatelnou radost, ale koncertování je fyzický projev radosti a štěstí. Nikdy jsem na pódiu nic nehrál. Jistě, občas je to těžké. Vyjdete na pódium a jste naštvaný. V devadesátých letech jsem své rozčilení občas projevoval, ale to už se opravdu dlouho nestalo. Většinou je to pro mě nejpokojnější místo na světě. Místo, kde jsem nejupřímnější a nejodvážnější.
Už jsme zmínili nové album Barbara Barbara, We Face A Shining Future. Je poměrně dobře přijímáno kritikou i fanoušky. Jaký z toho máte pocit?
Jsme překvapení a vděční. Jsme na ně pyšní, představuje setkání dvou starých přátel. Natáčení bylo opravdu příjemné. Fakt, že má album tak dobrý ohlas, beru jako odraz pozitivní energie, kterou jsme do něj vložili.
Název desky tvoří věta (Barbaro, Barbaro, čeká nás zářná budoucnost, pozn. aut.), kterou řekl Rickův otec jeho matce krátce před tím, než zemřel. To je poměrně silná záležitost.
Rick vždy v minulosti přicházel se skvělými nápady na pojmenování alb. Tentokrát přišel s mnoha návrhy, ale poté, co mi řekl tuto větu, už jsem žádné další neposlouchal.