Juan jako obraz úzkosti před zkázou světa v Moravském divadle

Cesta za bývalou láskou v reji světa bez mužů - tak zní podtitul hry. Ano, Juan před odchodem na frontu první světové války do neštěstí přivedl mladou dívku. Vytrvale jí ale píše dopisy, a když válka skončí, zraněný na těle i na duši ji vytrvale hledá.

Prodírá se prostředími typickými pro Horváthovy „lidové hry“: špinavými městskými ulicemi s krámky, řemeslnickými dílnami, pavlačovými domy s jejich poněkud obskurními obyvateli; měšťáky a zuboženými produkty jejich nadvlády.

Juanova cesta je strastiplná a míří k deziluzi; po válce, kterou on nevyprovokoval ani nemůže za její následky nést odpovědnost. Spíše je zrazován, líbí se, ale bylo by všechno jinak, kdyby lidské nenávisti nebylo.

Pozoruhodný lokálpatriot Klimsza, básník špíny, oděl postavy do ošuntělosti válečného zbídačení (kostýmy Eliška Zapletalová) v prostředích spíše náznakových (scéna Martin Víšek). V kontrastu k příběhu o nenaplnění cesty a o životních zklamáních zní jako marné výzvy k pokoji úryvky ze suit Johanna Sebastiana Bacha.

Láska, omyl, ponížení, smrt provází většinu Horváthových dramat. Za všechna Neznámá ze Seiny, Povídky z Vídeňského lesa, Víra, naděje, láska, Soudný den…

Juana na cestě k vlastnímu konci po spirále válečného i společenského zmaru provází jakoby trochu s udivením Petr Kubes. Sošáctví, které ho obklopuje, se sice snaží nepodlehnout, ono ho ale vždy dostihuje a ubíjí. Až k bolestnému poznání, že z blátivých zákopů a kráterů s mrtvými těly psal vlastně mrtvé.

V Juanovi, který se vrací z války, využily příležitosti pro řádku postav, jež každá z deseti hereček vytváří, zkušené a mnohotvárné divy Ivana Plíhalová, Naděžda Chroboková-Tomicová a Miluše Hradská; ta jediná hraje jen Babičku.

Vyprahlý svět spoluvytvářejí Vlasta Hartlová, Klára Klepáčková, Lenka Kočišová, Aneta Červená nebo Karolína Hýsková, Tereza Richtrová, Vendula Fialová, Věra Veselská nebo Dita Vojnarová. Juanovým alter ego jako Sněhulák je Jaroslav Krejčí.

Klimszova inscenace představuje další kamínek v mozaice podstatnější: Olomoucké divadlo s Michaelem Tarantem se vydalo k divákovi náročněji. Potvrzuje se, že ignorace Moravského divadla studenty je zpozdilá a stává se nekulturní pózou.