Hlavní obsah

Jsme anomálie hudebního průmyslu

Právo, Šárka Hellerová

Začátkem června v Praze vystoupilo americké vokální kvinteto Pentatonix. Pětice, která na internetu boduje především se svými předělávkami aktuálních hitů světového popu, nadchla vyprodané Fórum Karlín. Před koncertem poskytl Právu rozhovor zpěvák a beatboxer Kevin Olusola.

Foto: ČTK

Pentatonix na letošním předávání cen Grammy. Zleva Avi Kaplan, Kirstin Maldonadová, Scott Hoying, Mitch Grassi a Kevin Olusola.

Článek

Poprvé jste byli v České republice před dvěma lety. Vybavujete si ten koncert?

Minule jsme si stihli prohlédnout město. Je nádherné. Byli jsme na Pražském hradě a několika náměstích. Tentokrát jsme ale měli několik koncertů v řadě, a to na sebe musíme být extrémně opatrní, takže přes den odpočíváme. Prahu ale milujeme.

Natáčíte videoklipy, ve kterých mapujete hudební vývoj vybraných umělců nebo hudby jako takové. Jaké písně by nesměly chybět ve výběru, pokud by někdo chtěl vytvořit podobné video o vaší hudební evoluci?

Začínat by se určitě mělo písněmi, se kterými jsme uspěli již v americké talentové soutěži Sing Off. Katapultovaly nás ke slávě na internetu. Potom by tam měly být skladby jako Radioactive od Imagine Dragons a směs písní od Daft Punk. Rozhodně také Royals od Lorde. Všechny pro nás byly velmi důležité. Měla by zaznít i nějaká naše původní skladba a bez pochyb něco vánočního. Vánoce a koledy jsou v naší dosavadní kariéře opravdu zásadní.

Když zpíváte coververze, je ambicí překonat originál?

Jediné, co si klademe za cíl, je píseň říznout něčím novým. Jde nám o to, aby zaujala a lidé ji slyšeli jinak než kdykoli předtím. Jestli je výsledek lepší, bych nikdy nechtěl soudit. Umělci do své hudby vložili tolik úsilí a práce, že to není možné hodnotit. Navíc si vybíráme písně, které jsou už v originálním znění úžasné. Netoužíme být lepší, stačí nám, když lidé naše verze poslouchají a mají je rádi. Mám totiž pocit, že jsme v hudebním průmyslu anomálie. Nepředpokládal bych, že se s tím, co děláme, dostaneme do pozice, jakou máme.

Jak dlouho vám trvá, než píseň zpracujete pro vašich pět hlasů?

To se liší, záleží na tom, jak moc nás píseň inspiruje. Občas to dokážeme vyšvihnout z fleku. Třeba I Need Your Love od Calvina Harrise nebo Thrift Shop od Macklemora & Ryana Lewise byly hned. Za den jsme je měli hotové. Když ale například připravujeme zmíněná evoluční videa, zabere to týdny. Jakmile píseň společně nazkoušíme, záleží už jen na našem koncertním vytížení a na tom, za jak dlouho potom natočíme videoklip.

Aranže si vymýšlíte sami, nebo vám písně někdo předpřipravuje?

Většinou se sejdeme v pěti a vše vymýšlíme spolu. Často s námi pracuje i náš producent Ben Bram. Známe ho od začátku, pomohl Scottovi (Hoyingovi, pozn. red.) dát tuhle kapelu dohromady. Vždy nám pomáhal s aranžemi a kvalitou zvuku. V poslední době je jeho role v aranžování ještě větší. Máme toho tolik, že většinou připravíme kostru písně, nahrajeme ji a pošleme Benovi, který ji dotáhne. My už si to vše pak jen doladíme, aby nám to sedlo. Je to efektivní proces.

Jak důležitá je pro vás produkce? Přijde mi, že vše beztak musíte umět zazpívat naprosto dokonale a mělo by jednoduše stačit vše zaznamenat.

Přesně tak. Vždy si musíme být naprosto jistí, že skladby naživo zazpíváme přesně tak, jak jsou na albu. Občas je na desce navíc nějaký beatbox, ale jsme s tím velice opatrní. Naživo totiž nesmí být znát, že tam chybí, protože ze záznamu ho při koncertech pouštět nehodláme.

Máte nějaké oblíbené písně, které byste si přál s kapelou v budoucnu nahrát?

Líbilo by se mi si pohrát s některými staršími hity. Třeba sMy Girl od The Temptations, tu miluji. Nebo s Lean On Me od Billa Witherse. To jsou zpěváci, na nichž jsem vyrůstal.

Hrajete na violoncello. Už předtím, než jste se stal členem kvinteta Pentatonix, jste hru na cello kombinoval s beatboxem. Nikdy vás nelákala čistě klasická hudba?

Mé hudební zájmy byly vždy velmi pestré. Během dospívání jsem se učil hrát na piano, saxofon a violoncello. Ale celou dobu to byl spíš koníček a myslel jsem na akademickou dráhu. Původně jsem chtěl být doktor a žít v Číně. Studoval jsem na Yale a zajímala mě kulturní diplomacie. Tahle kapela ke mně přišla spíš náhodou, během studií. Chci tím říct, že jsem měl úplně jiné zájmy a v posledních letech se v kapele hudebně hledám. Víc než dřív zpívám, i když také hraju na violoncello. Procházím osobní proměnou směrem k popovějšímu umělci a vyhovuje mi to. Rád píšu písně a tomu se v poslední době můžu v Pentatonix víc věnovat.

Když jste loni vydali celé album vlastních písní, musela to pro vás být příjemná změna.

Byl jsem nadšený, protože skládání miluji. Beru si k srdci slova britského písničkáře Eda Sheerana, který říká, že je potřeba se tomu věnovat každý den. Když album vznikalo, byli jsme velmi produktivní a napsali jsme kolem třiceti písní za měsíc. Bylo pak z čeho vybírat. Baví mě, že člověk soustavně pracuje a nikdy neví, co z toho vznikne.

Z toho, co jste říkal o svých původních životních plánech, se zdá, že jste si přál mít na svět pozitivní dopad. Jak myslíte, že vaše hudba ovlivňuje vaše fanoušky?

Dívám se na to tak, že každý máme nějaký dar a talent. A všechno, co dělám, je to, že světu vracím, co mi dal. Jsem šťastný, že to můžu dělat. Pokud naše hudba někoho ovlivní a zpříjemní mu život, splnili jsme svou práci.

Reklama

Výběr článků

Načítám