Článek
Autorské monodrama Moje pražské jaro přivážíte do České republiky podruhé, 10. března je uvedete v Laterně magice. Můžete čtenářům připomenout jeho genezi?
Moje pražské jaro se narodilo v Itálii pro italské publikum. Žiju v Římě od roku 1969, kdy jsem musela z politických důvodů opustit tehdejší Československo. Jako manželka ředitele Čs. televize Jiřího Pelikána, jednoho z tvůrců „pražského jara 68“, jsem byla za dramatických okolností přinucena k exilu a hereckou kariéru jsem musela budovat znovu, od úplného začátku v zemi, z jejíž mateřštiny jsem nerozuměla ani slovo.
Mnohokrát jsem byla oslovena, proč o svém životním příběhu něco nenapíšu. Ale neměla jsem dostatečný odstup. Teprve loni, u příležitosti 40. výročí „pražského jara“ a srpnové okupace jsem se o to pokusila. Premiéra se konala v únoru v Teatro di Roma, což je italské národní divadlo.
Je to tedy váš příběh?
Ano, ale zároveň příběh mé vlasti. Vyprávím o tom, z čeho se „pražské jaro“ zrodilo, od zinscenovaných politických procesů 50. let, přes krátké období naděje v roce 1968, srpnovou okupaci a nástup tzv. normalizace až k sametové revoluci 1989. Nejsem politik ani historik, nemohu a nechci, aby mé představení působilo jako politický mítink nebo přednáška. Jsem herečka, a protože v divadle jde především o lidské osudy, chtěla jsem přiblížit politiku skrze osud svůj.
Úspěch u italského publika i uznalá slova prezidenta Italské republiky, pod jehož záštitou se představení konalo, mě přivedly k myšlence uvést představení i ve své vlasti.
Ano - a úspěch v brněnské Redutě i pražském Národním divadle potvrdil, že osobní tón vaší výpovědi je působivý i pro české publikum...
Těší mě, že i českému publiku má představení co říci. Ta doba každého nějak poznamenala, každý má své pražské jaro. Toto je to moje. Nicméně, představení ve zkušebně Národního divadla bylo hlavně pro zvané hosty včetně italské ambasády. Proto jsem ráda, že napodruhé mohu Mé pražské jaro v režii mladého talentovaného režiséra Daniela Salvy představit širší veřejnosti na scéně Laterny magiky, kde působilo tolik slavných osobností.
Když jsem je v Říme hrála pro mládež, bylo to nejcitlivější publikum, jaké jsem zažila. Získala jsem za ně dokonce na celostátním sjezdu mládeže v Římě cenu Atreja 2008. I v Praze je jistě mnoho mladých lidí, kteří o těchto událostech už nic nevědí a pro něž je můj osobní pohled možná přitažlivější, než strohý učebnicový výklad. Ráda bych viděla v hledišti hodně mladého publika, ale mé srdce je otevřené všem, kdo do divadla přijdou.
Máte před pražským představením větší trému než v Římě?
Já mám vždycky trému.