Hlavní obsah

Jan Švankmajer sklidil velký úspěch na MFF v Rotterdamu

Právo, Michal Procházka

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Články najdete v sekci Moje sledované a také vám pošleme upozornění do emailu.

ROTTERDAM

Nebývá zvykem, aby český filmař a animátor Jan Švankmajer vystupoval na veřejnosti nebo dával novinářům rozhovory. Na letošním filmovém festivalu v Rotterdamu Švankmajer uvedl poslední film Šílení a starší Spiklence slasti, získal místo v programové sekci Mistrů filmu a byl jednou z největších osobností přehlídky.

Článek

Štěstí měli i diváci a jeho obdivovatelé, neboť jej mohli zažít na více jak hodinovém vystoupení před publikem. Švankmajera zpovídal někdejší festivalový ředitel a obdivovatel Simon Field. „Film je pro mě trochu jako arteterapie, která ovšem funguje jen po krátkou dobu. Co přichází po jeho skončení, tedy různé festivaly, případné rozhovory s novináři, to všechno ji spolehlivě ničí,“ podotkl Švankmajer ke své mediální ostýchavosti.

Švankmajer ale nemá vysoké mínění ani o současné civilizaci. „Společnost potřebuje zabavit masy, než je zase vrhne do výrobního procesu. Umění jí už vůbec není potřebné,“ řekl režisér, který kombinuje hraný film s animací a surrealistickými postupy a při natáčení nemyslí na diváka. „Jinak bych přišel o autenticitu vlastní tvorby,“ vysvětlil.

Film v podání Jana Švankmajera je improvizací, kde samotná tvorba je důležitější než výsledek. „Scénář dělám jen pro producenta, aby mohl spočítat rozpočet. Já se do něj už nedívám. Každé ráno si napíšu záběry, které chci točit, ale často ztratím i ten papírek. To si mohu dovolit jen proto, že mám příběh prožitý v hlavě,“ prozradil trochu fanfarónsky filmař.

Herci jsou z něj šokovaní

Na Švankmajerovu netradiční režisérskou metodu si musí zvykat i herci, neboť platí, že kulisa, rekvizita i popelník mohou být někdy důležitější než oni sami. „Herci jsou zpočátku šokovaní, ale zvyknou si. Některým to vyhovuje, nezatěžuju je povídáním o psychologii postav. Prostě jim řeknu, co mají udělat, a oni to většinou udělají,“ vysvětlil suše režisér.

Dále se vyznal, že zanevřel na hudbu ve filmu. Místo toho prý raději používá ruchy. „Myslím si, že je moc hudby a že svět je jí zaplaven. Přestal jsem spolupracovat s muzikanty, abych hudbu ještě nerozmnožoval,“ prohlásil suverénně.

Scénář ke snímku Šílení údajně napsal už v roce 1970, kdy jej ale nemohl realizovat. Podle svých slov dovádí v tomto filmu princip křesťanského dualismu až do absurdity. Švankmajer se ale nebrání různým interpretacím. Připomněl i kuriózní výklady svých snímků: „Tady v Rotterdamu mi někdo řekl, že Šílení jsou filmem o Iráku. Na festivalu v Izraeli se zase jedné paní zdálo, že Otesánek je o její vlastní zemi. Celkem logicky mi to zdůvodnila: Jim stejně jako té rodině ve filmu nezbývá nic jiného, než se buď odstěhovat nebo zabarikádovat.“

Reklama

Výběr článků

Načítám