Článek
Vedle uvedení své retrospektivy zahájil v prostorách Galerie slováckého muzea výstavu Salamandr, věnovanou společné tvorbě se svou zesnulou ženou Evou Švankmajerovou.
Před novináři a návštěvníky nechal nahlédnout nejen do jejich magického kabinetu, ale i do tajných komnat totální tvorby, která jim byla životem. „Spouštěcím motorem inspirace je vlastní dětství, které jsme oba dva měli rozličná. Já si na něj nemohu stěžovat, neboť jsem měl milující matku, na druhou stranu jsem trpíval problémy v komunikaci s vrstevníky. Naopak Eva používala malování jako bojový prostředek proti společnosti, na kterou přenesla svou nenávist vůči bratrům a matce. Bojovala proti civilizaci, ale i se svým ženským údělem,“ uvedl.
Surrealistické kořeny Švankmajerovy obraznosti
V Hradišti nyní můžete vidět vystaveny masturbační stroj ze snímku Spiklenci slasti, pimprlové divadlo z Lekce Faust, postavy Králíka a Kloboučníka z filmu Něco z Alenky či dřevěného Otesánka. Je tu dobře patrno, jak kořeny jeho obrazotvornosti pocházejí ze surrealistického automatismu, ale i lidového loutkového divadla či kreseb Arcimboldových.
„Bohužel prvotní magický svět je likvidován reálným světem, pragmatickým, který vyznává jen užitečnost. Proto jsem začal hledat zbytky magie v historii i v současném umění. Člověk je z větší části iracionální bytostí, magickou, jež živoří pod povrchem a občas vytryskne na povrch v podobě krvavých revolucí,“ prozradil dále Švankmajer.
Všechny interpretace jsou správné
Výhodou imaginativních filmů, pracujících s analogií, asociací, je podle něj i to, že se v průběhu doby neustále mění výklady. Švankmajer ovšem neprozrazuje své záměry, raději řekne, že všechny interpretace jsou správné: „Na projekci filmu Otesánek v Izraeli za mnou přišla jedna divačka, která v té rodině se všežravým synkem spatřila obraz situace v Izraeli. Taky tam řeší, jestli se vystěhovat nebo zabarikádovat.“
Podle Švankmajera je ale velkým omylem představa, že lze tvořit v alkoholickém rauši: „Eva trochu pila, oba jsme také vyzkoušeli drogy. Ovšem když jste intoxikovaní, tak nemůžete nic dělat. Jen ležíte nebo se snažíte před jejich účinky utéci.“
Nakonec přišla řeč na dosud poslední autorův film Šílení, v němž se protínají parafráze textů markýze de Sada a Poeovy příběhy. „Film je o svobodě, o tom, jací jsme, jde o nejzásadnější téma vůbec, o němž stále ještě stojí za to točit filmy. I cesta markýze de Sade je cestou za svobodou, jež naráží na těžkou totalitu. Ale ve filmu ani v životě nenajdete žádné návody, jak jí dosáhnout. V Šílených není postava, která by nám mohla sloužit za vzor, všichni pasou po svobodě, ale postupně selhávají,“ uzavírá Švankmajer.