Hlavní obsah
Halla bojuje s maskou, lukem a šípem. Foto: Film Europe

Islandská herečka Halldóra Geirhardsdóttirová: Jsem trochu jako kůň, prásknete a já jedu

Stejně jako do úspěšného debutu O koních a lidech, i do své nové ekologické komedie Žena na válečné stezce obsadil režisér Benedikt Erlingsson svou kamarádku, uznávanou islandskou herečku Halldóru Geirharðsdóttirovou. Ta se mu v hlavní roli sympatické ekoteroristky odvděčila energickým výkonem nominovaným na Evropskou filmovou cenu. V českých kinech si Ženu na válečné stezce můžete užít právě v těchto dnech.

Halla bojuje s maskou, lukem a šípem. Foto: Film Europe
Islandská herečka Halldóra Geirhardsdóttirová: Jsem trochu jako kůň, prásknete a já jedu

Jodie Fosterová nyní Ženu na válečné stezce připravuje v angličtině a sama si zahraje vaši roli. Co na to říkáte?

Je to velká pocta. Jsem ráda, že se do toho pustila zrovna ona. Jodie se vždy soustředí na obsah, její hrdinky nemusí být sexy. Má silnou vůli a pevně stojí nohama na zemi, a to je pro tuhle postavu nutné. Myslím, že chce svou verzi natočit rychle, protože jde o důležitý příběh, který se musí vyprávět dnes. Zvlášť v Trumpově Americe.

Vaše hrdinka Halla se na Islandu pouští do boje s výrobcem elektřiny tím, že ničí jeho zařízení. Líbí se vám, jak moc je radikální?

Přála bych si, abych dokázala být taky taková. Myslím, že každý má v sobě aktivistu, jen ho ještě neaktivoval. Proto diváci Halle fandí. I my cítíme, že nás systém zklamal, že je něco nefér. Ona se dokáže velkému byznysu postavit. Sama. Režisér Benedikt Erlingsson chtěl podobné sabotáže provádět, mluvil o nich roky.

Před několika lety jsme obětovali obrovskou část přírody kvůli přehradě, která měla vydělat spoustu peněz a vytvořit hodně pracovních příležitostí. Jenže nakonec byla prospěšná jen sedm let a většinou na ní práci dostali cizinci, protože Islanďani by tak malé platy nepřijali.

Benedikt přišel s nápadem, že abychom se vyhnuli zájmu velkých společností o koupi naší elektřiny a nemuseli stavět další podobné přehrady, musíme z Islandu udělat nestabilní, teroristickou zemi. Nakonec o tom ale radši jen natočil film. Má děti, nemůže jít do vězení.

Jak velká rebelka jste vy? Bývala jste i v rockové kapele.

Celkem jsem, ale i tak se snadno podřizuju pravidlům. Jsem trochu jako kůň, prásknete a já jedu.

Co máte tedy společného s Hallou?

Velké srdce. Věnuju se práci pro UNICEF, jsem na Islandu jejich mluvčí. Blaho dětí a blaho přírody jsou ale spojené, příroda je budoucností našich dětí. Na tuto roli jsem si tak nemusela dělat moc rešerší. S Benediktem jsme kamarádi od dětství, jeho bitvy se týkají spíš přírody, moje jsou jiné, ale rozumíme si.

Vedle aktivistky chce být Halla i matkou.

Foto: Film Europe

I Halla chce pomoct dětem, konkrétně holčičce z Ukrajiny, kterou hodlá adoptovat. Proč jste vybrali zrovna Ukrajinu?

Leží totiž v Evropě, takže i když nám připadá vzdálená, je vlastně blízko. I její problémy. Jako válka na Balkáně. Ta probíhala v podstatě u nás na dvorku, záleželo, jestli chcete roztáhnout záclonu a vidět ji, nebo ne. Na Ukrajině navíc opravdu existuje válečná krize a děti, které potřebují zachránit. Nechtěli jsme z příběhu dělat pohádku. Na konci vidíme, že i když Halla zachránila dítě, hladiny vod stále stoupají. Její dcerka se také může stát ženou na válečné stezce.

Věříte v sílu filmů něco změnit?

Ke spokojenosti potřebujete vědět, že vaše bytí něco znamená. Takže věřím, že příběhy v různých podobách mění svět. Pomocí příběhů jsme se učili, co cítit a jak se chovat. Ale umění by nemělo být moralistické, pak nebývá moc hluboké. Každý sám má zodpovědnost, kterou by měl přijmout a moudře s ní zacházet. Jako teenager jsem uměla skvěle krást. Bavilo mě ukrást čokoládu, zatímco se usmívám na prodavačku. Připadala jsem si silná. Ale to mi bylo čtrnáct. Teď mi je padesát a nekradu. Rozhodla jsem se naučit se být ušlechtilá, hrát podle pravidel, být dobrý občan. Zdá se mi však, že někteří lidé se k tomuto rozhodnutí nikdy nedostanou.

Island je malá země, přesto vaše kultura s úspěchem proniká do světa. Čím to je?

Můžu nabídnout dvě odpovědi. Ta romantická zní, že jsme národ vypravěčů příběhů. V té tmě, co u nás panuje, jsme se museli naučit vyprávět. Byli jsme zavření doma a neměli jsme co na práci, tak jsme přišli s bohatými ságami. K druhé odpovědi mi pomohl jeden Američan, který se ptal na to samé. Proč jsou Islanďané tak kreativní a proč tak vystupují z davu? Podnikl dvouletý výzkum a čekal, že odpovědí budou elfové, příroda a ságy. A vyšlo mu školství. Na životě v malé komunitě je hezké, že se o své děti nebojíme a necháváme je, ať se vychovávají samy. Jsou sice trochu drzé a zanedbané, mají ale hodně svobody. V islandské třídě najdete prostor pro svou duši a elán.

Třeba ve Francii se musíte naučit krotit, pokud chcete přežít třináct let ve škole. Takže moje odpověď je, že naši kreativitu vytváří náš školský systém. Což je vlastně dobře. Všichni můžeme najít způsob, jak vychovávat naše děti, aby byly sebevědomé, aby si dokázaly zabrat svůj vlastní prostor, ale ne na úkor jiných. Aby pochopily, že každý může být tak velký, jak chce.

Halldóra Geirharðsdóttirová

Foto: Profimedia.cz

Jak velká chcete být vy? Máte nabídky na role v zahraničních filmech?

Zatím ne. Ráda bych. Před nějakou dobou jsem si vzala na rok volno a s rodinou jsme procestovali svět. A když jsem se vrátila, přála jsem si, aby byla islandština rozšířenější. Pořád mám strach, že lidi začnu nudit, a když žijete v zemi s 300 tisíci obyvateli, je lehké připadat publiku už otravný. Takže mám neustále pocit, že musím pokaždé přijít s něčím novým. A už pár let sním o tom, že dostanu příležitost pracovat někde jinde.

Strach, že budete nudit, zažíváte i v divadle?

Na divadle hraju už pětadvacet let a pořád se bojím, že se proměním v nábytek. Že lidi vejdou a pomyslí si, ach, tady je židle Halldóra, tady gauč Halldóra, že budu něco, co očekávají, co se nemění, prostě jen existuje. Já chci, abyste přišli do divadla a zarazili se: „Ó, ona je dnes gauč! Ó, teď je stůl!“

Nábytek by se z vás mohl stát, jen kdybyste se nechala zaškatulkovat.

Mám štěstí, že jsem spíš charakterní herečka, hrála jsem už muže, klauna, drama, Čechova. Dokážu se škatulce vyhnout. I tak ten strach cítím. Pro herce to je ten nejhorší druh strachu. Ale i dobrá motivace.

Může se vám hodit na Seznamu:
yknivoNumanzeSaNyknalC

Výběr článků