Článek
Ačkoliv toho Prince vydává skutečně hodně, kritici i fandové mu to zatím celkem "žerou". Zdá se, že kvantita u něj z nějakého důvodu nemusí být v rozporu s kvalitou.
Nové album Planet Earth není hloupé, i když místy zavání komercí. Prince dokáže na jedné desce vykreslit zajímavé a velmi rozdílné nálady. Chvíli si hraje ve stylu noblesního jazz-popu George Bensona, chvíli zkouší přímočařější funky dupárny s divokými dechy (pravidelně spolupracuje s Maceem Parkerem). Pak tam hodí trochu rockeřiny a posluchač se musí rychle přeorientovat na poměrně tvrdá, lehce psychedelická kytarová sóla.
To vše mimo jiné prozrazuje, že stále nachází silnou inspiraci v hudbě sedmdesátých let. Můžete od něj čekat i potrhlé mezihry jako vystřižené z Franka Zappy (pravda, na Planet Earth jich výrazně ubylo), ale občas také překvapivě prázdné písničky - nevýrazné balady přesně odpovídající současnému úpadkovému R´n´B jako Future Baby Mama nebo Mr. Goodnight s trapným rapováním.
Přesto se Prince zatím řadí do kategorie "nadprůměrný pop". Zejména začátek desky (Planet Earth, Guitar či jazzová Somewhere Here On Earth) je silný a funkující konec (Chelsea Rodgers) také neurazí.
Prince: Planet Earth, Sony BMG 2007