Hudebník Marek Hlavica: Úspěch pro mě není hlavní motivace

To vůbec ne. Poté, co jsme uspali Žáhu, jsem vystupoval v rodinné kapele Motion Food, jejímž zakladatelem byl již zesnulý kytarista Peter Jurkovič. Nedávno o něm vznikl výborný dokument. Kapela se pořád na scéně objevuje, i když už samozřejmě bez Petera.

Potom jsem jednou na festivalu Blues Alive v Šumperku zaskočil na postu zpěváka v duu s Lubošem Andrštem. Přišlo to zrovna v době, kdy přepřahal zpěvácký post ve svém Blues Bandu. Zakotvil jsem tam, nicméně momentálně je ta kapela aktivní hlavně v pražském klubovém prostředí, protože Luboš se nejvíce věnuje znovuobnovenému Energitu.

Živím se něčím jiným, a to mi dává svobodu dělat ji takovou, jakou chci, bez ohledu na to, jak moc je komerčně úspěšná. Jistě, úspěch těší každého, a kdykoli se v nějaké podobě dostavil, měl jsem radost. Není to pro mě ale hlavní motivace.

Když jsem se rozhodl natočit kolekci Solitaire MH, nechtěl jsem tvořit nějaký východoevropský popový folklór, jehož srozumitelnost a životnost končí za hraniční čárou. Přál bych si taky, aby většina písniček obstála sama o sobě v jakékoli instrumentaci, tedy i pouze s kytarou. Na druhou stranu jsem s instrumentací a aranžemi nedělal kompromisy. Jak jsem si je vymyslel, takové jsou.

Nakonec jsem s výsledkem spokojený. Když se navíc písničky prosadí, budu mít radost. A kdyby se to náhodou nestalo, protože v hudební branži vždycky záleží i na spoustě dalších okolností, myslím, že jsem stejně natočil dobrou desku.

Více písniček je slabé slovo. Mám stovky motivů, z nichž některé jsou třeba i třicet let staré. Na jejich základě vzniklo pětatřicet skladeb a z nich jsem na album vybral třináct. Mohl bych ale vydat ještě další dvě desky. Hudba mi v hlavě vzniká spontánně, na textech ale tvrdě pracuju.

Nikdy jsem nebyl stejný zpěvák a posluchač. Zažil jsem doby, kdy jsem jako fanoušek hudby musel desky pracně shánět, abych si je mohl poslechnout. Každé album pro nás bylo důležité, takže jsem mohl klidně poslouchat sitár Raviho Shankara a potom si pustit kapelu Status Quo. Dnes už je to možná pro ty mladší nepochopitelné, ale za totality nás hlad po muzice vedl k tomu, že jsme měli široký záběr.

Do blues jsem rychle naskočil proto, že je to jednoduchá, standardní hudební forma. Nemusíte být nutně virtuos, ale musíte mít takzvaný feel, abyste mohl předstoupit před lidi. Myslím si, že jsem ten feel v sobě objevil, takže to pro mě byla nejsnazší cesta.

Jinak jsem naprosto nekritický fanoušek Beatles. Ale poslouchám vše od jazzu až po hardrock. To všechno má pochopitelně vliv i na mou autorskou tvorbu.

Nejvíce mě na ní obohacuje hudba, která stojí na pokraji blues. Byl pro mě zajímavý třeba vliv africké muziky nebo to, jak blues hrají evropské kapely, které k němu přistupují jinak. Inspiračně je to ale vlastně jen zlomek toho, co má dnes člověk možnost poslouchat.

Měl jsem ale to štěstí, že jsem v roce 1990 byl čtvrt roku v New Yorku na stáži v časopisu Rolling Stone. Tam jsem slyšel osmdesát procent toho, co jsem si přál předtím zažít naživo. Každý den tam hrál někdo, koho jsme u nás chtěli vidět. Tehdy to byl neuvěřitelný nápor, který mne asi musel poznamenat.

Protože jsou skvělí. Každý z nich má unikátní schopnosti, každý je individualita. V průběhu uplynulých let jsem měl možnost většinu z nich potkat v kapelách, v nichž jsem působil. V jedné písni je potřeba být maximálně empatický a citlivý, jindy divočit, urvat se ze řetězu. Takhle jsem se to snažil poskládat. Nicméně celou deskou se prolíná přínos Kuby Doležala, skvělého univerzálního multiinstrumentalisty.

Jsem bývalý novinář a se slovem jsem řadu let pracoval. Napsat ale smysluplný hudební text je pro mě těžké. Je to mentální práce, člověk to musí vymyslet.

V minulosti jsem si s anglickými texty nedělal velkou hlavu. Stačilo, že dávaly smysl a dobře zněly. Tentokrát jsem měl ambici vyšší. Nechtěl jsem, aby mi někdo řekl, že písničky jsou dobré, ale texty jsou bláboly. Zabýval jsem se dlouho tím, o čem skladby budou. Dospěl jsem nakonec k tématům, která vidím kolem sebe a přikládám jim důležitost.

Proč třeba lidi na internetu nejvíce fascinují ty největší hnusárny. Nebo proč spousta lidí dobrovolně odevzdává svou svobodu ve prospěch samozvaných spasitelů. Je tam také pohled na přistěhovalce z jedné i druhé strany a další témata. Ale není to politická deska, došlo i na vztahy samozřejmě. V bookletu alba jsou překlady textů.

Na mnohé nezná odpověď samo lidstvo. Těžko čekat návod na štěstí v jedné písni. V mých textech je nicméně patrný postoj.