Článek
Mystický prožitek bývá chápán jako něco individuálního, vy ho ale představujete jako významný společenský jev. Jak se to dá vysvětlit?
Tradiční společnost neznala ostrou hranici mezi osobností a kolektivem. V Evropě před francouzskou revolucí člověk nikdy nebyl sám.
Mystičky jako Hildegarda z Bingenu zdůrazňovaly, že své vize měly za plného vědomí a mezi lidmi – ne někde o samotě. Tím chtěly vyjádřit, že nešlo o nějaké soukromé halucinace, ale takříkajíc o jiné vidění, které dotyčná osoba přijímá vlastně za celé společenství.
Jak na lidi působily mystické vize a co na nich přitahovalo umělce?
Lidé byli nedůvěřiví. Zobrazování vizí bylo jednoduchým prostředkem, jak je přesvědčit o jejich pravdivosti. Pro umělce šlo o příležitost, jak se předvést při zobrazování něčeho, co z definice nelze zobrazit. Když Bernini dělal slavné sousoší svaté Terezie v Římě, v první řadě chtěl změnit umění – vytvořit barokní syntézu architektury a sochařství, která by, jak to popisuje Gilles Deleuze, v kostele vytvořila přehyb do jiného světa. Bernini sám nebyl mystik, téma využil k tomu, aby ukázal své schopnosti multimediálního umělce.
Jak je to v Čechách? Máme tu něco jako mystickou tradici, nebo jsme z podstaty bezbožný národ?
Pravda, Čechy nejsou Španělsko, neměli jsme žádnou svatou Terezii nebo svatého Jana od Kříže. V barokním umění ale byla silně zastoupena vizionářská tematika a sv. Luitgarda od sochaře Brauna je dodnes jedním ze symbolů českého umění.
Jinak Češi mají docela velký zájem o duchovní zkušenosti různého druhu, jsou jenom nespokojení s tím, co momentálně nabízejí křesťanské církve. To se ostatně netýká jenom nás. Možná by třeba katolická církev měla o něco více rozvíjet duchovní zkušenost a o něco méně podvojné účetnictví.
Co to je vlastně mystika?
Žádnou jednoduchou definici nemám, a naopak mám velké výhrady k tomu, jak se mystika definovala v posledních dvou stoletích. Má kniha je věnována především staršímu evropskému umění, a proto mě zajímala hlavně katolická mystika. Tu lze s Tomášem Akvinským popsat jako experimentální poznání Boha, poznání jiného druhu, které jde za hranici rozumového poznání a nebojí se využít ani změněných stavů vědomí.
Ukazujete, že mystika ovlivnila i moderní umění. Mnoho lidí si ji však spojuje se středověkem. Jak se dostala až do dvacátého století a v jaké podobě?
Většinou nešlo o křesťanskou mystiku. Řada představitelů klasické avantgardy se nicméně silně zajímala o duchovno, hlavně v podobě dobové antroposofie a případně dalších ezoterických směrů. Nebyli to jen Kandinskij nebo Kupka, ale také méně známí učitelé z první generace Bauhausu.
Některé jejich představy nám mohou připadat úsměvné a pochopitelně nebývají jaksi vědecky podložené. To nic nemění ani na jejich významu pro moderní umění, ani na tom, že tihle pánové se o něco opravdu seriózně snažili.
Má mystičnost i současné umění, nebo je to něco, co podle vás právě současnému umění citelně chybí?
Současné umění se jakoby utrhlo z dvojího řetězu – jednak z řetězu osobní duchovní zkušenosti, jednak z řetězu kolektivní korektury. To první lze částečně nahradit – člověk může sám ze sebe vystoupit i tím, že spáchá sebevraždu, že se uchlastá nebo ufetuje. Co ale nelze nahradit, je spojení s komunitou. Ta v dnešním světě vlastně neexistuje.
Umění je ale nástroj komunikace. Pokud není s kým komunikovat, pokud nikdo o ničem komunikovat nechce, pokud přistoupíme na to, že newspeak některých kritiků a kritiček je jediným správným způsobem, jak mluvit o současném umění, pokud akceptujeme legendu, že umělec je jakousi pološílenou figurkou na okraji měšťácké společnosti, pak ztrácí umění smysl a nepomůže mu ani sto padesát bienále a deset cen Henry Chalupetzky navíc.