Článek
Krisi, jaké jste měl před natáčením herecké zkušenosti?
Hitchen: V mládí jsem hrál hudební divadlo. Ale pak jsem stejně jako moje filmová postava Ricky dělal spoustu různých prací, abych se uživil. Ve 23 letech jsem znovu zkoušel herectví, dostal jsem se i na jedno natáčení, ale tehdy jsem poznal svou budoucí ženu, která měla dvouletého syna, takže jsem potřeboval vydělávat, splácet hypotéku.
Můj táta je instalatér, pracoval jsem s ním. To jsem dělal do čtyřiceti, ale byl jsem čím dál nešťastnější. Pak mi došlo, že bych měl změnit práci, a šel jsem na kurzy herectví. Za pár týdnů jsem měl agenta, za pár měsíců první roli v televizi.
Takže herectví byla vaše první láska?
Hitchen: Ve škole jsem byl třídní šašek, na diskotéce nejlepší tanečník, vždycky jsem se rád předváděl. Moc se mi líbilo lidi rozesmávat, připadalo mi, že pak si na mě nemůžou vyskakovat. Za takovou schopnost se můžete trochu schovat, mít nad situací větší kontrolu.
V novince Kena Loache, která kritizuje využívání zaměstnanců, moc humoru není.
Hitchen: Je to realistický film, takže i temné momenty z Rickyho života bylo jednoduché zahrát. Já podobné boje taky zažil. Taky jsem se musel sám sebrat ze země, tam, odkud pocházím, do vás lidi spíš kopnou, než aby vám pomohli. Myslím, že Ken viděl, že mám podobnou energii jako Ricky, že jsem taky jako vzteklý pes.
Debbie, vy máte ke své postavě, ošetřovatelce Abbie, také blízko?
Honeywoodová: Ano, je to matka, která chce pro svou rodinu to nejlepší. Chce být i dobrá manželka, chce všechno udržet pohromadě, i když se pořád bojí, jestli jim vystačí peníze. Myslím, že každá žena dokáže porozumět její snaze udržet sebe i rodinu nad vodou. I já zažila časy, kdy jsem se musela hodně snažit. Ale Abbie na rozdíl ode mě hodně kleje. Matka mě zabije, až film uvidí.
Debbie Honeywoodová hraje ošetřovatelku Abbie.
Jak vás Ken Loach režíroval?
Hitchen: Většina režisérů vám říká, co máte vylepšit. Ken chtěl asi jenom dvakrát, abych něco změnil. Paul Laverty napsal hodně chytrý scénář, dokáže vás v jedné scéně dostat do takové nálady, aby vámi ta následující otřásla.
Pomohlo vám, že jste natáčeli chronologicky?
Honeywoodová: Mně určitě, protože jsem hrála profesionálně poprvé. Ze scénáře jsme dostali jen naše scény, nevěděli jsme, co budou ostatní postavy dělat a jak budou reagovat. Ken rád překvapuje a má v zásobě plno malých triků, jak z herce dostat to, co chce. Ale všichni nám pomáhali. První dny jsem křečovitě držela scénář pod stolem i během natáčení a mezi záběry si chodila poplakat. Kris mě ale vždy podpořil.
Hitchen: Někde v podvědomí víte, že to zvládnete, ale trvá, než si to připustíte.
Jaké pak bylo vidět se poprvé na plátně?
Honeywoodová: Ken mi film ukázal už v Londýně, na malé obrazovce, to nebylo tak hrozné. V kině jsem se nepoznávala, dívala jsem se hlavně na Krise a na děcka, sebe jsem vůbec nevnímala. Po promítání jsem nedokázala mluvit, což je pro mě dost nezvyklé, a musela jsem se jít na pět minut na záchod vydýchat. V Cannes to už bylo lepší, to jsem si promítání i trochu užila.
Souhlasíte s obrazem Británie, který film prezentuje?
Hitchen: Dostali jsme k filmu rešerše, spoustu vládních zpráv a zpráv charitativních organizací, a mně pak došlo, že vlastně statistiky nepotřebuju, abych věděl, co se u nás děje. Ricky i Abbie pracují, a stejně jsou chudí. To není správné.
Je to moderní otroctví. Samostatná výdělečná činnost, tahle gig ekonomika, která je nyní rozšířená, lidem z pracující třídy slibuje svobodu, nezávislost, hrdost, že mají vlastní podnik. Jenže je to lež a zrada, která vede k problémům, jaké ukazujeme ve filmu. Ale ty nejsou jen v Británii. Bohatství je všude rozdělené hodně nerovnoměrně a myslím, že je načase, aby si bohatí uvědomili, že si mohou užívat, protože lidé jako Ricky a Abbie na ně pracují.
RECENZE: Film Pardon, nezastihli jsme vás je o systému, který ničí soudržnou rodinu
