Článek
„O svých protikandidátech nemohu říci nic dobrého,“ napsal si Hašek v roce 1911 v rukopisu chystané řeči, který se zachoval díky jeho manželce Jarmile Mayerové-Haškové. „Bohužel ani slovo lotr nevystihuje dobře soukromou i veřejnou činnost mých pánů protikandidátů, i snažím se vystihnout lépe jejich charakter, aniž bych je urážel slovem padouch.“
Tehdy pestrá parta lidí kolem Haška v hostinci pana Zvěřiny v Praze na Vinohradech podepsala Manifest Strany mírného pokroku v mezích zákona k posledním volbám. Byli mezi nimi Bohumír Šmeral, který se právě ve volbách roku 1911 stal poslancem Říšské rady, malíř Josef Lada, úředník magistrátu Eduard Drobílek, ctitel jedné z pěti dcer restauratéra Zvěřiny František Dreischuh, autor spisku o Janu Husovi, policejní komisař JUDr. Slabý a další.
Radko Pytlík připomíná osudy a dílo téměř každé osobnosti, kterou Hašek získal k mystifikaci české politiky. Ožívají tak jména básníků Mahena, Dyka, Machara, Boučka, ale i „protivníků“, politiků Kramáře, Klofáče, i zapomenutých postav, třeba soc. demokratických borců Antonína Němce a Františka Soukupa či nejvyššího maršálka zemského Ferdinanda prince Lobkowicze.
Portréty jejich i dalších vytvořil sám Hašek v časopise Karikatury a Pytlík je přikládá k textům parodujícím svět politiky. Nabízí tak procházku panoptikem české smetánky před 1. světovou válkou.
Přečteme-li si poslední větu z už citované řeči o protikandidátech, zazní pak satira jak šitá na současnost: „Zvolením některého z těchto tří vykonáte ten záslužný skutek, že si alespoň pro sebe vymůže ve Vídni amnestii, neboť jinak každého z nich čeká káznice!“