Článek
Proč jste se rozhodla fotit fotografy?
Můj otec George Ksandr je také fotograf. Léta spolu tvoříme jak umění, tak komerci, a já spravuju také jeho archiv. Jednou jsem v něm hledala něco zajímavého a narazila jsem na velkoformátové portréty fotografa Josefa Sudka. Velice dobře se s mým tátou znali, byli přátelé a z jejich přátelství vzniklo mnoho opravdu krásných snímků. Napadlo mě, že fotit fotografy je dobrá idea. Chtěla jsem ale to nejlepší z nejlepšího. Začal hon s časem, skloubit náš diář s kalendářem nejlepších fotografů byl velký problém. Když se dnes podívám zpět, vidím, že se podařilo zachytit to nejvýznamnější z dnešní fotografie na území Česka.
V čem jsou vaše portréty zvláštní?
Fotila jsem na velký negativ značky Ilford o formátu 8x10 inch kamerou Sinar. Všichni fotografové seděli na stejné židli v našem pražském ateliéru a každého jsem nasnímala dvakrát. Vznikl tak soubor kontaktů nesmírné kvality. Pro veletrh fotografie Prague Photo jsem připravila koláž o velikosti 3x2 metry. Některé snímky jsem nakolorovala. Je to pocta digitální fotografii, i když celý projekt vznikl klasickou cestou. Převážná většina fotografů již také zmíněnou koláž signovala.
Fotila jste pouze české a slovenské fotografy?
Fotografovala jsem ty, kteří se pohybovali v Čechách. Většinou samozřejmě Čechy. Nevěděla jsem, kolik lidí vyfotím. Využila jsem toho, že otec znal převážnou většinu portrétovaných ze studií na FAMU, jsou to převážně jeho přátelé. Těsně před výstavou Prague Photo v Mánesu, která byla letos na přelomu března a dubna, jsem fotila Gábinu Fárovou. Řekla jsem jí, že je sto jedenáctá, a ona odpověděla, že je to magické číslo. Tím byl dán i název celému projektu: Sudek 111.
Tím to skončilo?
Kdepak, portréty fotografů dělám dál. Od té doby vzniklo dalších asi dvacet snímků. Nemám určený počet ani termín, které by tu sérii ukončily. Prvních sto jedenáct fotografií jsem nasnímala během necelých tří měsíců.
Podařilo se vám zvěčnit všechny fotografy, které jste v sérii chtěla mít?
Myslím, že ano. Většina lidí v ní samozřejmě je, ale chybí třeba Josef Koudelka. Žije v zahraničí a během těch tří měsíců, kdy první část série vznikala, v Praze nebyl. Mrzí mě to, ale jak jsem řekla, portréty budou vznikat dál. Doufám, že mezi nimi jednou bude i Koudelka.
Snímky jste vystavovala na přehlídce Prague Photo. Jak je budete prezentovat dál?
Původní idea byla, že vyjdou knižně. Je to však nákladná záležitost a zatím se ji nepodařilo zrealizovat. Hledáme důstojného sponzora. Teď mám navíc představu, že by kniha vyšla v den vernisáže výstavy, na níž budou snímky k vidění ve velkém formátu. Je na nich patrný každý „chlup na hlavě“ a dávají vyniknout jednotlivým osobnostem fotografovaných.
Byl to nákladný projekt?
Stál spoustu času a peněz. Vznikl ale soubor historické i umělecké hodnoty a seznámila jsem se při něm s řadou opravdu zajímavých lidí.
Žijete částečně v Mnichově, jste kosmopolitní umělkyně. Cítíte se být součástí dění na české fotografické scéně?
V tuto chvíli ano. Pracovala jsem na projektu v Čechách a zítra budu zase třeba v Benátkách. Dá se říct, že se vždy podílím na určité části dění v určitou dobu na určitém místě. Díky snímkům fotografů se to ovšem dost změnilo, za což jsem ráda. Cítím se už být víc součástí české fotografické scény a jsem ráda, že realizace původní myšlenky postavené na zhlédnutí portrétu pana Sudka, byla tak úspěšná.