Hlavní obsah

Fotograf Josef Koudelka: Malé politikaření mě naprosto nezajímá

Právo, Kateřina Farná

Proslavil se souborem fotografií z invaze zemí Varšavské smlouvy v roce 1968. Přesto své autorství mohl přiznat až po šestnácti letech anonymity. Josef Koudelka (70) patří ve světě k nejuznávanějším českým fotografům – od roku 1974 je členem prestižní agentury Magnum Photos a je držitelem významných ocenění, včetně české medaile Za zásluhy nebo francouzského titulu Rytíř literatury a umění.

Foto: Petr Horník, Právo

Josef Koudelka ve svém pražském bytě.

Článek

Mluví pěti jazyky, má české i francouzské občanství. „V žádném jazyce nejsem perfektní, ale to nevadí, protože moje sdělení je obrazové. A to je to rozhodující,“ říká. Koudelkovou tvorbou prostupuje pět základních cyklů: Divadlo, Cikáni, Invaze, Exily a Chaos. Právě soubor Invaze představí rozsáhlá expozice. Ta se koná od 9. srpna do 13. září v pražské Staroměstské radnici.

Fotografujete se rád?

Naopak, vůbec se mně nelíbí, když mě někdo fotografuje. Fotograf mého typu má být anonymní. Známý francouzský fotograf Henri Cartier-Bresson, kterého jsem dobře znal, se tomu velice bránil. Jednou jsem mu z Kréty přivezl nůž, vždycky ho pak vytahoval, když ho někdo chtěl fotografovat. Měl jsem strach, že nějakého fotografa zabije. Dnes je ale doba jiná, každý fotografuje každého, neubráníte se.

Zvláštní je, dívá-li se člověk na vaše fotografie, že i zdánlivě klidný motiv působí velmi emotivně, dramaticky. Jak vnímáte emoci jako důležitou složku ve fotografii?

Tomuhle já moc nerozumím. O emocích nepřemýšlím. Když jsem ale fotografoval invazi v roce 1968, plný emocí jsem byl stejně jako všichni lidé. Každý fotografuje tak, jak si myslí, že je to správné. Když se ale dívám na snímky některých fotografů fotografujících válku nebo jiná neštěstí, mám pocit, že by jim prospělo, kdyby jisté emoce měli.

Fotograf by naopak žádné emoce mít neměl při posuzování svých fotografií. Jen tak je schopen je vidět objektivně, jen tak je schopen zhodnotit, jestli jsou dobré či špatné. Jestli jsem udělal fotografie z ruské invaze trošku jinak než zahraniční reportéři, bylo to z těch důvodů, o kterých mluvíte. Měl jsem jisté emoce. Byly to problémy této země, věděl jsem, že to velmi ovlivní můj život.

Fotografie z výstavy INVAZE 68 foto: © Josef Koudelka/Magnum Photos

Ovlivnilo vás to tak, že jste emigroval. Bál jste se?

Ne, čeho bych se měl bát?

Že třeba neuspějete…

…ne, já jsem si věřil.

V jednom rozhoru jste řekl, že pokud byste nemohl cestovat, jako fotograf byste oslepl…

Pokud někde žijete dlouho, ztrácíte schopnost čerstvého pohledu na věci. Měl jsem to štěstí, že jsem se mohl z exilu do své země vrátit a vše vidět jinýma očima. A když jsem přijel po dvaceti letech nazpátek do Prahy, zjistil jsem, že jsem si ulici, kde jsem každý den nastupoval na tramvaj, nikdy pořádně neprohlédl.

Když jsem se vrátil, každý den jsem si vybral v jedné části Prahy několik ulic a na ty jsem se sám ráno chodil dívat, znovu si je objevovat. Jsem velice rád, když se do Prahy můžu vrátit, a jsem docela rád, když odjíždím. To je u každého místa – rád přijíždím a rád odjíždím. Praha se mně líbí, oceňuji ji dnes víc, než když jsem tady žil. Protože tenkrát jsem se na ni moc nedíval.

Sledujete v jednotlivých zemích politickou situaci?

Průběžně ne, ale v každé zemi, kde se právě nacházím, se snažím být informovaný o tom, co se tam děje. A to i tím, že si kupuji noviny. Dneska jsem si schválně, pro srovnání, koupil ty české. Musím říct, že vizuálně nejkrásnější noviny jsou v Itálii a ve Španělsku, strašné jsou ve Francii a dost nezajímavé mně připadají tady. Když cestuji, vidím také jisté podobnosti v jednotlivých státech. Takové to malé politikaření, to mě naprosto nezajímá.

Fotografie z výstavy INVAZE 68 foto: © Josef Koudelka/Magnum Photos

Když se podíváte na Českou republiku po roce 1989, je pro vás něco zklamáním?

Připadá mi smutné a směšné zároveň, že jsme se tak chtěli do té Evropy dostat a teď děláme takové potíže. Sjednocená Evropa je velmi důležitá hlavně proto, že nám to dává záruku, že tady nebudou války a že nebudeme nikdy nikým více okupováni.

Michael Stripe, zpěvák R. E. M., na začátku 90. let prohlásil, že právě vaše osobnost a dílo byly důvodem, proč do tehdejšího Československa přijel. Měl jste někdy podobný impuls?

Do všech zemí jsem jel také proto, že se mně líbila muzika. O téhle skupině jsem slyšel, ale jejich hudbu neznám. Když jsem v jednom muzeu v Seattlu dělal přednášku, na konci přišli nějací lidé a chtěli být se mnou fotografováni. Lidé z muzea byli velmi překvapeni. Řekli mi, že to byla právě skupina R. E. M.

Když jsme u fotografování slavných se slavnými. Existuje nějaká osobnost, se kterou byste se naopak vy chtěl vyfotit?

Naprosto ne. Nikdy jsem nefotografoval někoho jenom proto, že byl slavný. Nemám ani zájem tyhle lidi potkávat. Jednou přijel do Francie slavný fotograf André Kertész, o kterém Cartier-Bresson říkal, že to byl jeho mistr. Tehdy mi telefonoval: Josefe, přijel Kertész a ty se s ním musíš setkat, půjdeme dohromady na večeři. A já jsem říkal: Henri, já ty jeho fotografie mám rád, ale to mně stačí. On na to: Ty se s ním musíš setkat, protože my tři jsme z jedné rodiny.

Henri Cartier-Bresson je považován za otce moderní fotožurnalistiky. Jaký byl?

Byl výborný fotograf právě proto, že byl výborný člověk. Když jste Cartier-Bresson, téměř každý fotograf na světě vás chce potkat, ale vy s každým kamarádit nemůžete. Říkával mi: Josefe, hlavně se nestaň známým! Protože být slavný znamená mít moc. A moc deformuje. K neznámým lidem se nechoval vždy nejlépe. Byla to ale jeho obrana.

Připravujete výstavu mapující invazi v roce 1968. Tento cyklus je označován za jeden z nejlepších příkladů poválečné reportážní fotografie. Podle čeho jste fotografie vybíral?

Výstava je koncipovaná podobným způsobem jako moje kniha. Selekce fotografií je průřez  knihou - jak začíná a jak končí. Byl bych moc rád, kdyby tato kniha pomohla k tomu, aby Česká republika už nikdy nebyla okupovaná. Pořád mě ještě mrzí, že ji nemůžeme publikovat v Rusku. Mluvili jsme s různými nakladateli - odpověď byla jednoznačná: zájem by byl velký, ale současná politická situace to nedovoluje. 

Invaze ´68 očima Josefa Koudelky

Výstava vychází ze stejnojmenné publikace, kterou letos vydalo nakladatelství Torst. Z 249 fotografií jich Josef Koudelka vybral 169. Perfektně graficky řešená kniha (autor Aleš Najbrt) je jedinečným svědectvím jednoho fotografa na zlomovou událost v dějinách naší země.

Většina fotografií zařazených do této knihy vznikla v Praze v prvních sedmi dnech invaze.

Tehdy třicetiletý Koudelka se den před příjezdem vojsk vrátil z měsíčního fotografování v Rumunsku. A měl štěstí, z cesty mu zbylo několik filmů. Některé negativy záběrů srpnových událostí se později podařilo tajně vyvézt z Československa. Nakonec byly předány prezidentovi agentury Magnum Photos Elliottu Erwittovi. Koudelkova reportáž pak byla zveřejněna k prvnímu výročí invaze v mnoha mezinárodních časopisech, aniž bylo uvedeno jeho jméno. S ohledem ke své rodině autorství fotek nepřiznal. Učinil tak až v roce 1984, když zemřel jeho otec. Publikace vyšla v osmi jazykových mutacích. Fotografie doplňují chronologicky řazená oficiální dobová prohlášení, ukázky z novinových a agenturních zpráv, výňatky z rozhlasového vysílání nebo osobní svědectví lidí. Autory doprovodných textů jsou Josef Cuhra, Jiří Hoppe, Jiří Suk a Irena Šorfová. (far)

Josef Koudelka INVAZE 68

Josef Koudelka INVAZE 68Staroměstská radnice v Praze od 9. srpna do 13. září 2008

Josef Koudelka INVAZE 68Staroměstská radnice v Praze od 9. srpna do 13. září 2008otevřeno denně 9–18 hod. pondělí 11–18 hodin

vstupné: základní 100 Kč/50 Kč; rodinné 200 Kč

Reklama

Související témata:

Související články

Obchodník s růžovým masem Adolf Zika

„Adolf je pro mě velikou záhadou. Ještě se neznáme důvěrně. Určitě je ale z trojčat, protože jinak by to nemohl všechno stihnout. Jeden je znamenitý fotograf,...

Výběr článků

Načítám