Článek
Jak jste se dostal k roli ve filmu Kawasakiho růže?
Režisér Hřebejk mě přes někoho oslovil a já kývnul. Původně jsem počítal jen se štěkem, ne s tak velkou rolí. Jsou v ní určitě nějaké paralely s mým životem, ale hlavní byl scénář. Lidem se prý má postava líbila, ale na druhou stranu někteří herci zneklidněli a jeden mi řekl, že se cpu, kam nepatřím. Dokonce mi pak i někdo prozradil, že moje nominace na Českého lva ležela mnohým v žaludku. Přece to prý nedají nějakému fotografovi. Vůbec jsem nechápal, co mi říkají. Tohle by v Americe nebylo možné.
U nás jste z poslední doby známý také díky výstavě Moskevské noci. Jak jste se k této zakázce dostal?
To je pouze taková nálepka. Když mě časopis Vanity Fair poslal do Moskvy fotit noční život zlaté mládeže, byl jsem moc rád, protože to bylo zajímavé. Hlavně ten kontrast, bída – bohatství. Stejně jako v dílech Tolstého a Dostojevského.
Měl jste dané mantinely?
Vůbec ne. Ochrance řekli, ať si mě nevšímají, že je vše domluvené. Jediný malý konflikt nastal při focení na jachtě, kdy se jednomu člověku něco nelíbilo. Sérii snímků jsem dělal asi čtyři noci. Ačkoli mám rád černobílou fotografii, při této práci se více hodila barva, která tomu dodala archaický carský rozměr. Chvílemi jsem si připadal jako Rasputin.
Co je pro fotografa nejdůležitější?
Musíš si věřit. To mi řekl jeden fotograf, když jsme jeli do New Yorku. Já si vezl své práce a měl jsem je ukázat v jednom časopise. A ještě mi řekl – Když si myslíš, že jsi ten snímek pokazil, nikdy to neříkej. Řekni, že jsi to tak chtěl.
Je u fotografa důležitější technická zručnost, nebo spíš originalita v tom, jak se dívá na svět?
Myslím, že ta schopnost vidění. Technika se dá osvojit, a naopak může dokonce fotografa zkazit. V Americe je mnoho fotografů ovlivněných Annie Leibovitzovou, kteří fotí jen jako ona. Annie je mor. Jejích klonů je za mořem opravdu hodně. Vydělávají prachy, protože retro osmdesátých let je v módě. S bleskem to nafotí kde kdo, navíc model vypadá skoro vždycky dobře.
Myslíte si, že snadná dosažitelnost digitálních fotoaparátů uměleckou fotografii degraduje?
Digitál pomohl mnoha lidem, protože se dá snadno pořídit. Někteří z nich by se za normálních okolností k focení ani nedostali. A určitě pomáhá i mladým talentům. Na druhou stranu na světě moc dobrých fotografů není, takže díky digitálu devalvace tohoto umění určitě nehrozí. Nelze si totiž myslet, že tento aparát je samospasitelný, že si ho koupíte a je z vás fotograf.
Hodně tvůrců uznává především černobílou fotografii. Jaký je ve vašem vidění rozdíl mezí černobílou a barevnou fotografií?
Nedá se striktně říci, která je lepší. Černobílá je více strohá a dává zobrazenou skutečnost do trochu jiného rámce. Je i víc fantazijní, protože černobíle nevidíme. Barevná zas víc akcentuje celkovou atmosféru.
Který fotograf vás ovlivnil nejvíce?
Žádný! Mně hodně dala literatura a pak malíři. Třeba holandský barokní malíř Rembrandt. V Holandsku, kde jsem nějaký čas žil, je totiž stále pološero a krásná mlha, takže stín byl nádherně prokreslený. U některých fotografů se mi líbí, jak dělají třeba portréty. Dost se mi líbí i fotograf Bill Brent, ale o ovlivnění bych určitě nemluvil.
