Hlavní obsah

Figaro o Kunderově novince

Právo, cg

V nové Kunderově eseji Setkání autor pokračuje ve zkoumání velkých děl literatury romanopisců Franceho, Rabelaise, Célina, Rotha. Napsal to François Taillandier v listu Le Figaro Livre ještě před jejím čtvrtečním uvedením.

Článek

Kundera podle něj prostřednictvím děl těchto autorů přichází k poznání, že kultura není kratochvílí, kultura nás zjevuje sobě samým. Esej nezačíná romanopiscem, ale malířem Francisem Baconem a jeho bolestivými portréty. Na několika stránkách, které jsou zároveň klíčem k pochopení pojetí „setkání“, zmiňuje velice znepokojující vzpomínku.

Jsme v Praze, píše se rok 1972, mladá dívka, které si začala všímat policie, svěřuje Kunderovi své obavy. Muž tváří v tvář úzkosti, fyzicky vyjádřené potřebou odejít několikrát za sebou na toaletu (ne, autor před touto skutečností neuhýbá), bez vytáček přiznává své nutkání ji znásilnit (a ani před tím neuhýbá). Tato vzpomínka mu později pomůže lépe pochopit agresivní Baconovy obrazy a to, co nazývá „malířovým brutálním gestem“.

Kundera je člověk, který chápe prožívanou skutečnost vážně. A právě chápání této skutečnosti je pak zdrojem pro „setkávání“ s uměleckým dílem. Umírající fena Célinova, smích Myškinův, sexualita z pohledu D. H. Lawrence nebo Philipa Rotha, to nejsou jen fikce spisovatelů, jsou to ta pověstná zrcadla svatého Pavla, ve kterých se vidíme takoví, jací jsme.

Víme, že Kundera je plný paradoxů, píše Taillandier. Milovníci senzací si jistě na stránce 69 poznamenají, jak se přiznává, že od Solženicyna nečetl ani řádku. Ale abychom pochopili toto přiznání, musíme k Anatolu Franceovi, autorovi dobře viděnému v dřívějších lidově-demokratických zřízeních, ale jehož Bohové žízní alespoň v několika případech dokázali úplně nabourat ducha totalitního režimu. Je to ten France, kterého surrealisté odsuzovali. A ti surrealisté, kterých si Kundera váží – ovšem z jiných důvodů. Co s tím má společného Solženicyn? To je něco jiného. Jinde. Trochu složité, pravda.

Ale nechte se autorem vést, nudit se nebudete ani chvíli, když vám bude vysvětlovat, proč jsou tyto komplikace zapotřebí. A proč nás odhalují nám samotným? Povede nás také na Antily, průsečík literatury orální i psané, který v Evropě leží u Boccaccia. To zní jak oduševnělá erudice. Ale opak je pravdou. A nejbezprostřednější události tím vycházejí na pravé světlo. I když si toho nikdo nevšimne, samozřejmě… 

Reklama

Související témata:

Výběr článků

Načítám