Článek
V textu katalogu autor Ivan Neumann připomíná tezi v eseji francouzského literárního kritika Rolanda Barthese, která mluví o ukazování zjevné nezjevnosti.
Neumann posléze myšlenku vztahuje ke Dvořákově cestě uměním, zaměřené primárně na poukazování a odkrývání mezer, v nichž se nám může mihnout svět.
Možná proto jeho velkoformátové obrazy evokují archaické mapy, věky zpřehýbané a potrhané. Typickým příkladem pro výše uvedené tvrzení je velkoformátový obraz Kulisa – výřad vytvořený kombinovanou technikou. Dílo v první řadě netvoří souvislá plocha, ale destruují ho otvory či prolamování. To jsou ony průzory, kterými lze zahlédnout něco navíc.
Proto na nás působí takto strukturovaná vizuální hádanka jinak z dálky a jinak z blízka, když detailně sledujeme její drobnou strukturu. To, co z odstupu připomínalo například figury v určité symbióze, vytváří z pár centimetrů naprosto izolované značky či dokonce totemové symboly.
Obrazy a objekty připomínají archaické kultovní předměty či totemové symboly.
Totemy a jiné kultovní předměty připomínají především vystavené objekty. Svou syrovostí a hrubým opracováním vypadají jako obří samorosty, do kterých autor zaklel nějaká tajemná poselství (Těžiště II).
Poselství můžeme hledat a odkrývat u každého prezentovaného uměleckého artefaktu. Mnohotvárnost vyjádření podporují i mnohoznačná pojmenování děl. Co si představit pod názvem Korpus nebo Poutník?
Jako by se J. E. Dvořák inspiroval ve své tvorbě starořeckým pojetím pravdy. Na rozdíl od našeho chápání, kdy pravda představuje jasnou danost, antická tradice ji vyjadřovala pojmy jako poloskrytost či poodhalenost.