Článek
Jak se zrodil nápad napsat hru o kočovné divadelní společnosti?
Po úspěchu inscenace Darda, kterou jsem na Jezerce režíroval, mě Honza Hrušínský oslovil k další spolupráci. Když jsme uvažovali o konkrétní hře, spojila se má láska ke starým komediantům s faktem, že rod Hrušínských má tradici v kočovné společnosti Honzovy babičky Anny Budínské-Červíčkové. Napsal jsem jim to takříkajíc na tělo. Mě tohle téma lákalo už dávno. Strašně rád čtu vzpomínky a paměti starých herců a miluju atmosféru dávných divadelních časů. Nechtěl jsem psát hru historicky věrnou, ale takovou, která z toho všeho bude volně vycházet. Takže jsem popsal jednu štaci kočovné divadelní společnosti. Je tam toho mnoho podle pravdy, ukazuje se, jak se herci líčí, jak si spravují kostýmy, jak se připravují na představení, prostě každodenní divadelní život.
Komedianti nejsou vaší první hrou z divadelního prostředí. Co vás na něm tak láká?
Mě to prostředí jednak baví, jednak ho popisuju z pozice jeho součásti. Mohu si tedy dovolit dívat se na ně trochu ironicky nebo sebeironicky, ale také s láskou. Mám rád herce i herecké nešvary a nedostatky, choutky, kaprice a hádky. Takříkajíc si to užívám.
Jste spisovatel, dramatik, režisér, herec, moderátor, pedagog… Dáváte něčemu z toho přednost?
Nejvíc mě na tom baví právě to střídání. Když režíruju, tak je na mně veškerá odpovědnost a organizační dřina a to je namáhavé. Vždycky dvě tři kila zhubnu. Ale když hraju, tak za nic neručím, to můžu dělat blbosti jako ostatní herci. Jako herec se rád oddávám režisérovým pokynům, neprudím a snažím se uplatnit v hranicích, které od něho dostanu. A když píšu, ať už prózu, divadelní hry, nebo knížky pro děti, jsem s tím sám a mohu snít i fantazírovat. Je to jiná forma koncentrace i jistý útěk, takže to rád střídám.
A když učíte?
Když to studenty baví, tak je to pěkné. A pak – jak se říká v Brně, odkud pocházím – já su staré kořeň, takže mě zajímá, co studenty baví, jak přemýšlejí, jak věci glosují. Vyrostl jsem na generačním divadle, takže mě zajímá, jaká bude výpověď jejich generace. Ale o učení mluvím vždy s lehkým váháním. Vytvořil jsem si pedagogickou teorii houby: člověk za ta léta nasákl určitou zkušeností, a pokud to někoho zajímá, tak mě musí – jako tu houbu – trošku mačkat, aby ze mě něco vylezlo.
Má váš zájem o dřívější časy a staré herce oporu ve vaší minulosti, v dětství?
Spíš v tom, že jsem byl vždycky snílek a fantasta. Před spaním jsem si sám vymýšlel a vyprávěl pohádky a příběhy. A i když jsem s klukama hrál fotbal, vždycky jako by v tom byl kousek schizofrenie – byl jsem zároveň uvnitř i vně, všechno jsem pozoroval zvenčí. Hodně mě ovlivnily i hromady knížek, které jsem četl a které podporovaly mé fantazírování. Byl jsem trochu samotář, solitér. To se časem zhoršuje, až člověk začne být nesnesitelný neruda, ale já mám naštěstí hodnou rodinu a ta mě socializuje. Kdybych však žil sám, budu jak jezevec v doupěti.
Často si režírujete vlastní texty. Proč?
Je otázka, jestli by po nich někdo jiný vůbec sáhl. I když občas se moje texty hrají, to zas ano. Ale fakt je, že o některých svých textech jsem si myslel, že se – jak říkával můj kamarád, skladatel Jirka Bulis – stanou majetkem miliónů, a ono se to nestalo. A to, že rád píšu s představou konkrétních herců nebo divadla a už při psaní si představuju, jak by to mělo vypadat, těm mým režiím vlastně nahrává.
Z vašich textů mám vždy pocit jisté poťouchlosti a současně velké lásky…
Jsem rád, že zmiňujete tu poťouchlost, protože nemám rád takzvaný laskavý humor. Jsem poťouchlý, baví mě historky, klepy, pomluvy a mám rád, když humor je zároveň i trochu smutný. Proto miluju Karla Poláčka, třikrát jsem ho už inscenoval a strašně rád se k němu vracím. Jeho humor je melancholický a tragikomický. Poláček je jedním z nedoceněných vrcholů české literatury. Na jaře příštího roku se chystám inscenovat v pražském Divadle ABC svou dramatizaci Bylo nás pět a moc se na to těším.