Hlavní obsah

Dokumentarista Václav Müller: Orwell mě naučil dívat se na Británii trochu jinak

Právo, Kristýna Čtvrtlíková

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Články najdete v sekci Moje sledované a také vám pošleme upozornění do emailu.

Léta se po britských ostrovech toulal při natáčení televizního cyklu Na cestě. Nedávno se do země vrátil s cílem vytvořit dokumentární snímek Projekt Orwell aneb 2+2=4? zasvěcený spisovateli a esejistovi Georgi Orwellovi. Film bude mít premiéru 24. února na zahájení festivalu Mene Tekel v Městské knihovně v Praze.

Ukázka z dokumentu Projekt Orwell aneb 2+2=4?Video: archiv autora

 
Článek

S Georgem Orwellem se mladá generace většinou seznámí na střední škole v rámci povinné literatury. Před rokem 1989 ale jeho díla v tuzemsku vycházet nesměla. Kdy jste s ním přišel poprvé do kontaktu vy coby příslušník generace takzvaných Husákových dětí?

Na škole jsem se s ním opravdu nesetkal, narazil jsem na něj až v devadesátých letech. Tehdy jsem poprvé viděl film 1984, který mě zaujal, a na základě zhlédnutí jsem si přečetl předlohu. Pak se mi dostala do rukou Farma zvířat a tím to haslo. Přišlo mi sice pozoruhodné, že Angličan přesně vystihl režim, ve kterém jsem žil, dál jsem ale po autorovi nijak nepátral.

Až v roce 2008 jsem si přečetl Orwellův životopis od Gordona Bowkera, který pro mě byl jistým probuzením z britského snu. Na ostrovy pravidelně jezdím posledních dvaadvacet let a považuju se za anglofila. Orwell však byl vůči své rodné zemi velmi kritický a naučil mě dívat se na ni trochu jinak.

Jaké představy o Velké Británii vám vyvrátil?

Británii známe jako konstituční monarchii a kolébku demokracie, považujeme ji za příklad férové společnosti. Orwell v mladém věku sloužil jako policista v Barmě, kde odkryl temnou stránku imperialismu. Především mě ale zaujalo, že coby levicový intelektuál a kritik kapitalismu dokázal odkrýt pravou podstatu Stalinova Sovětského svazu, na rozdíl od většiny socialistů na Západě, kteří skočili na tehdejší propagandu.

Přes tvrdou a zřejmě oprávněnou kritiku své země a systému, ve kterém žil, jasně poznáme z jeho tvorby, že vždy dával přednost demokracii před totalitou. To potvrdil i nasazením života ve španělské občanské válce v boji proti fašisty podporovanému režimu generála Franka. Chtěl rukovat také za druhé světové války a bránit Británii proti nacistům. V tom mu ale zabránila pokročilá tuberkulóza.

Podnětem ke vzniku dokumentárního filmu tedy bylo přečtení zmíněného životopisu?

Ano, a i dalších Orwellových děl. Doplnil jsem si vzdělání a přečetl si romány Nadechnout se, který je skvělou reflexí předválečné Británie, Hold Katalánsku o zkušenostech ze španělské občanské války nebo Na dně v Londýně a Paříži, v němž předal své zážitky z doby, kdy žil v metropolích mezi bezdomovci. Důležitá pro mě byla i Cesta k Wigan Pier o životě hornických rodin na severu země a samozřejmě eseje.

Zaujala mě hlavně jeho osobnost. Orwell byl nesmírně aktivní, neustále něco podnikal. Pokud zrovna nepsal, tak se rýpal v zemi, i když zahradničení moc nerozuměl.

Foto: K. M. Balbaaki

Václav Müller natáčel především v Londýně.

Coby režisér a scenárista pořadu Na cestě navštěvujete různé kouty Velké Británie. Narážel jste během cestování na místa spojená s Orwellem, na která jste pak vrátil?

Ne, pořad Na cestě je trochu jiná záležitost. Všechna místa ve filmu jsme navštívili poprvé, kromě Londýna, v němž jsme točili především. Orwell v něm strávil většinu života.

Klíčový byl také Wallington, ve kterém žil několik let se svou ženou. Tato vesnice, jež leží asi padesát kilometrů od Londýna, ho inspirovala k napsání Farmy zvířat. Manor Farm, známá z knihy, stojí ve Wallingtonu dodnes. Překvapilo mě, že ostrov Jura, na kterém napsal román 1984, je stále velmi izolovaný, zkrátka stejný, jak ho popsal ve svých denících.

Rozhovory, archivní záběry a scény z reálného prostředí se ve vašem snímku prolínají s animacemi. Proč jste zvolil tento koncept?

Měli jsme pouze deset natáčecích dní, kterými se nedal pokrýt padesátiminutový formát delšího televizního dokumentu. Chtěl jsem navodit atmosféru spisovatelovy doby, proto jsem zvolil kombinaci reálných záběrů s archivními.

Orwella jsem mohl ukázat skrze fotografie, dostupných je jich ale velmi málo. Jedinou možností proto byly animace, které jsem spojil s citacemi jeho děl. Na internetu jsem oslovil výtvarnici Moniku Pavlovičovou, jež mě zaujala svou tvorbou a mimo jiné kresbou portrétu Nicka Cavea. S nadšením odepsala, že si Orwella oblíbila už na střední a že do toho jde.

Ve filmu jsou rozhovory s pamětníky z Orwellova okolí, mimo jiné se synem jeho velitele ze španělské občanské války. Jak jste tyto respondenty našel?

Kupodivu to nebylo nijak složité. Nejdříve jsem se obrátil na organizaci Orwell Society, aby mi doporučila odborníka, s nímž bych mohl vést dialog. Její členové mě odkázali na Mashu Karpovou, což neznělo jako typické anglické jméno.

Vyklubala se z ní erudovaná překladatelka a novinářka, která jako první vydala spisovatelův životopis v ruštině. Přes Orwellovu společnost jsem se dostal také k synovi George Koppa, jehož jste zmínila. Setkal jsem se i s Robinem Fletcherem, potomkem rodiny, která Orwellovi pronajímala statek Barnhill na ostrově Jura, kde se můžete ubytovat za zhruba tisíc liber za týden. Je v něm dokonce zachován Orwellův pokoj tak, jak ho opustil.

Těžištěm Orwellovy tvorby bylo zkoumání nesvobodných režimů. V čem vidíte nejvýraznější paralely mezi totalitarismem, o němž často psal, a současným děním ve světě?

Film jsem nedělal kvůli událostem poslední doby, ale primárně jako poctu jeho osobnosti. Scénář jsem psal v roce 2018, a tak mi do něj spousta věcí sama přicházela.

Jednou z nich je snaha o přetváření objektivní reality podle potřeb právě vládnoucího režimu. Přesně jako v románu 1984, kdo ovládá přítomnost, ovládá minulost. K tomu značně přispívají i fake news.

Kam snímek po festivalové premiéře vyšlete?

Projekt Orwell vznikl výlučně z mých prostředků za pomoci kamaráda kameramana. Upletl jsem si tak na sebe rolí producenta bič. Už jsem si předběžně domluvil s některými kiny promítání spojené s debatou. Jednám s Českým centrem v Londýně o uvedení právě v britské metropoli, zvažuju také jednat s televizí o akvizici. Nechci mít film v šuplíku.

Může se vám hodit na Zboží.cz:

Reklama

Související témata:

Výběr článků

Načítám