Děvínský masakr: špatný film o hrůzném činu

Událost se jen půl roku poté objevila ve slovenských kinech ve filmu Děvínský masakr, který nyní přichází i k nám.

Filmaři Gejza Dezorz a Jozef Páleník se pustili do natáčení ještě před skončením vyšetřování, bez řady prokázaných faktů. Jejich film tedy logicky nepřináší víc než dohady, spekulace – a hrané dotáčky jako rekonstrukci. Možná se nikdy nedozvíme víc, než se mohli dozvědět oni.

Film je tak ale složen jen z publicistických materiálů, výpovědí vrahových známých na jedné straně a sousedů a příbuzných obětí na straně druhé, přičemž si navzájem odporují i uvnitř obou skupin, a mnohdy mají dokonce pachuť drbů.

Tvůrci tvrdí, že chtěli udělat žánrový film, jiný druh dokumentu, než na který jsou zvyklí čeští a slovenští diváci. Není bohužel důvod, aby si na něj zvykali, film to není „jiný“, ale špatný, a rychlost natočení není kvalitativní kategorie.

V povrchní změti výpovědí zazní zoufalá slova příbuzných obětí, ale například i názor předsedy střeleckého klubu, že sousedé Harmana ponižovali tak, že „chudačisko jediné řešení viděl v tom, že vzal do ruky zbraň“.

Co si o tom myslí tvůrci, se nedozvíme, pokud nemáme za jejich názor považovat slova komentáře: „Kdo si dovolí posuzovat psychický stav člověka a hodit pomyslným kamenem, když každý z nás občas pociťuje osamělost?“ Nesmyslně časté opakování toho, co se stalo, pak doplňují akční hrané scény zejména krvavé řeže (včetně zpomalených záběrů padající kulky či detailního záběru vrahova obličeje ve chvíli sebevraždy), které nejsou ničím jiným než na efekt přidanou ilustrací.

Děvínský masakr chce patrně otevřít řadu problémů, které měly – možná – na tomto hrůzném činu podíl: soustředění chudých lidí na jedno místo, osamělost, rasismus, lhostejnost, konání institucí a podobně. Nic se však nedostává za hranici letmého konstatování – a diváku, poraď si s tím sám. Někteří si už poradili – na sociální síti Facebook se hned v úvodní části stránek tohoto filmu dočteme: „Myslím, že to dobre spravil, Harman.“