Článek
Při pokusu o nezaujaté zhodnocení Animage je především prospěšné oddělit dvě věci a to je muzikantská virtuozita a Bártův hlas na jedné straně a texty na straně druhé.
Bárta se od svých křiklounských počátků v devadesátých letech přesunul k neméně zajímavým polohám medově jazzovým a poslední roky s nimi vytrvale pracuje. Že vlastní v českých poměrech mimořádný hlas, snad není třeba připomínat.
Muzikanti z Illustratosphere si s ním rozumí a dávají mu prostor. Zpěv zabírá většinu desky a křehký instrumentální doprovod, který využívá elektrické nástroje velmi úsporně a decentně, podporuje meditační atmosféru alba. Nezní ale archaicky, jemně si pohrává se syntezátory i elektronikou (např. Ozvěna kantát).
Ačkoliv jde o jazzmany, nepouštějí se do posluchačsky nevděčných divočin (tím se myslí např. patnáctiminutové sólo na bicí), sóla přiměřené délky ale samozřejmě nechybí a je v nich řada svěžích nápadů.
Texty
"Inundují, jdou rony půdou, hrany ryjí, rám krajinný hrom roztlouká vodou"
(píseň Naokoland)
Bárta opět nepřekvapil a jeho záhadný idiolekt dostal zelenou. Zpívá texty vystavěné pouze na zvukové logice, nikoliv významové. Smysl pro eufonii má, ale jeho hříčky a neologismy, které nezapřou vliv textaře Oty Klempíře z J.A.R., jsou zcela samoúčelné.
Klempířovy texty také stojí na zvukové asociaci, jenže jsou promyšlené, mají také jakýsi vyšší smysl, většinou překvapivou pointu pohrávající si z víceznačností, nicméně stavějící jisté významové mantinely.
Tohle Bárta neumí, není skutečný básník. Žádná významová hra se nekoná, protože si zvolil velmi jednoduchou cestu, jen skládá slova vedle sebe, aby to znělo zajímavě. Ale zajímavě pro koho? Leda snad pro fanoušky, kteří toho ještě mnoho nečetli a může jim to připadat "originální". A v tom je kámen úrazu. Originálního na tom není nic. Takhle psali avantgardisté už před druhou světovou válkou.