Článek
V českém tisku se objevily znepokojující zprávy o vašem zdravotním stavu, psalo se dokonce o hrozící amputaci zraněné nohy Co na tom bylo pravdy a jaký je váš současný zdravotní stav?
Pár dní po příletu jsem trpěla nesnesitelnými bolestmi, které se vystupňovaly tak, že jsem byla nucena vyhledat lékaře a nemocniční ošetření. Absolvovala jsem rozličná speciální vyšetření a poté mi bylo vysvětleno, že mé zranění z jeviště má větší následky, než se zprvu zdálo.
Kromě různých pohmožděnin, natažených vazů, výronů, zhmoždění kloubu v chodidle mi našli i čtyři zlomeniny, z nichž některé jsou tzv. "lupínkové", kdy vaz zůstal celý, ale při nárazu s sebou vzal kus protější kosti. Je to velmi bolestivé. Nyní po více než dvou týdnech v Americe už zlehka rehabilituji, abych předešla atrofiím, aby noha neztuhla a zlomeniny se dobře hojily. Pohybuji se o berlích nebo na vozíku. Přestože léčení bude zdlouhavé, podle lékařů až šest měsíců, o žádné amputaci nebyla nikdy řeč.
Zranění jste si přivodila pádem ze schodů během představení Chvíle pravdy, kterou hrajete na scéně Divadla na Vinohradech. Představení jste dohrála. Nepodepsala se ale vaše herecká zodpovědnost na stavu zraněné nohy?
Když jsem padala ze schodů vinohradského jeviště, kryla jsem si instinktivně hlavu. Dokončila jsem první půlku a po ovázání chodidla lékařkou, která měla v hledišti službu, jsem odehrála i celou druhou polovinu představení. Tady jsem si ublížila zřejmě nejvíc. V této hře takřka neexistuje výstup, ve kterém bych nehrála, jsme závislí s partnerem Petrem Kostkou jeden na druhém. V hledišti ten večer sedělo sedm set diváků, kteří si vystáli frontu na lístky už před několika měsíci. Ve škole nás učili, že herec, který chodí, může hrát. A to dokonce i když má na teploměru čtyřicítku. Ostatně režisér Milan Pásek nám v Brně vysvětloval, že s horečkou se hraje nejlíp. O tom, jak hrát bez nohy, neříkal nic, tak jsem hrála. Myslím, že by se tak zachoval každý herec. Po představení jsem sedla do auta a sama se dopravila na pohotovost.
Cestovat se zraněním určitě nebylo jednoduché ani příjemné. Přesto: hodláte zůstat s manželem po celou dobu jeho pobytu v USA?
Nejhorší bylo odhodlat se podniknout tak dlouhou a náročnou cestu se sádrou na noze a bolestivým zraněním. Potom zabalit veškeré věci, oblečení, léky, přepravit se, zase vybalit, zabydlet se. Sama bych to nezvládla. Mám s sebou přátele, jsem odkázaná plně na jejich pomoc. Nyní přijede dcera Nina a vystřídá se s mými kamarádkami, a tak pořád dokola, dokud se nepostavím na nohy. Pan profesor, který mě zde léčí, mi řekl, že bez bolesti budu běhat za šest měsíců, ale když viděl, jak se snažím, tak slevil na tři.
Pomalu se blíží konec roku, který byl pro vás velmi náročný - nová role v divadle, příprava oslav sedmdesátin Vašeho manžela, práce v Nadaci Vize 97 atd. Jak hodnotíte tento rok?
Víte, já jsem křesťanka, a tak, než se budu zabývat bilancí starého roku, těším se na advent a vánoční svátky. A ty budou letos zvláštní, protože je nestrávíme doma, ale v cizině. I když všude je zem Páně. I tady budeme v rodinném kruhu, popřípadě s přáteli. Rozjímání o starém a novém roce si nechávám až na týden po svátcích.