Článek
Eric Clapton pokračuje ve svém vášnivém "archeologickém" průzkumu blues. Opět vytáhl neoposlouchané skladby, některé až ze třicátých let, a vypálil do nich claptonovský cejch. O modernizaci se v jeho případě nedá hovořit, zvuk alba je tak archaický, jak to jen jde.
Britský kytarista se rád vrací do předrockové éry. Jen máloco z jeho katalogu zní více bluesově a nerockersky (snad kromě známého čistě akustického alba Unplugged z devadesátých let) než album Clapton.
Nepřeslechnutelná jsou sóla na trumpetu, nenápadné smyčcové clony, hodně prostoru dostává klavír a nezastupitelné varhany Hammond. Samozřejmě dojde i na řádně "bažinatý" pokroucený kytarový zvuk, ten se však střídá s občas legrační přiopilou atmosférou neworleanských pochodujících big bandů.
Seznam hostů je téměř nekonečný - namátkou kytaristé Doyle Bramhall, JJ Cale a Derek Trucks, pianista Allen Toussaint, trumpetista Wynton Marsalis, zpěvačka Sheryl Crow nebo Kim Wilson na foukací harmoniku. Jde o eklektické album, které nahromadilo hodně talentů, užívajících si hraní a nesnažících se stvořit nic převratného. Prostě jen dobré blues.