Hlavní obsah

Českoslovenští umělci za druhé světové války: Útěk ze sladké Francie

Právo, Peter Kováč

Dopoledne 18. září 1939 francouzská policie provedla razii a zatýkání v Domě československé kultury v Paříži, který sídlil v ulici Notre-Dame des Champs číslo 74 nedaleko Lucemburské zahrady. O zřízení a fungování této instituce se v létě 1939 postaral spisovatel a výtvarník Adolf Hoffmeister, a to díky kontaktům na levicové organizace, zejména Mezinárodní sdružení spisovatelů na obranu kultury.

Foto: Repro katalog

Antonín Pelc, Cesta na Martinik, tempera na lepence, z majetku Národní galerie v Praze.

Článek

V květnu 1939 o projektu informoval Hoffmeister do Londýna i prezidenta Edvarda Beneše. Vše, co v tomto ohledu podnikal, označil za apolitické. Dům, který se mu podařilo získat, měl místnost na přednášky a knihovnu se studovnou. V horních patrech se nabízelo za 50 franků měsíčně ubytování umělcům, kteří před Hitlerem prchli z Československa do Francie.

Dům se stal záhy oblíbeným místem schůzek českých a slovenských intelektuálů, dokonce natolik vyhledávaným, že Hoffmeister musel všem oznámit, že diskusní večery, nejednou velmi bouřlivé, se budou konat pouze v úterý a ve čtvrtek.

V souvislosti se zátahem v Domě československé kultury bylo zatčeno dvanáct osob, mezi nimi i čtyři umělci – kreslíř, autor koláží a spisovatel Adolf Hoffmeister a malíři Antonín Pelc, Alén Diviš a Maxim Kopf.

Jejich osudu a útěku do USA je do 10. ledna v Moravské galerii v Brně věnována část objevné výstavy Zastihla je noc. Při její přípravě autorka Anna Pravdová shromáždila vzpomínky a dokumenty, které nově odhalují, co se ve Francii dělo.

Foto: Repro katalog

Kvaš Aléna Diviše inspirovaný vzpomínkou na zeď v jeho cele v la Santé.

Údajní špióni Stalina i Hitlera

Francouzská policie byla přesvědčena, že Dům československé kultury fungoval jako ilegální sídlo zahraničního vedení KSČ, jehož členové měli být pochytáni poté, co byla podepsána dohoda mezi Sovětským svazem a Německem, tzv. pakt Ribbentrop– Molotov. V oficiálním hlášení se ve zdůvodnění razie pravilo, že „šlo o komunistickou organizaci fungující pod hlavičkou kulturního sdružení, jehož členové se snažili zakrýt jeho opravdový účel a dokonce i své kontakty jak se známými komunisty, tak s německými nacistickými kruhy“.

Kupříkladu o Hoffmeistrovi, správci domu, policie tvrdila, že Československo údajně opustil s povolením gestapa a to od něj za to žádalo protislužby a že byl současně v Praze předsedou spolku Mánes, umělecké skupiny zcela komunistického zaměření. Československý velvyslanec Štefan Osuský v tomto duchu také informoval Beneše do Londýna, navíc z policejních zdrojů získal informaci, že prý zadržení byli financováni Sověty a gestapem.

Francie se vám omlouvá

Po výslechu na policii byli někteří propuštěni, ale Hoffmeister, Pelc, Diviš a Kopf skončili ve smutně proslulé věznici la Santé. Jako důvod věznění byla uvedena jejich činnost ohrožující bezpečnost Francie a špionáž pro cizí velmoci. Úřady zatčené považovali dokonce za „velký úlovek“. Po obvinění se s nimi zacházelo jako s nejtěžšími zločinci a ředitel věznice marně žádal své nadřízené o částečnou shovívavost vůči nim. Zima 1939–1940 musela být pro vězněné přímo úděsná. Přežít ji jim pomohlo teplé prádlo, které dostali od svých krajanů v prosinci v podobně vánočního balíčku.

Alén Diviš si zapsal: „Zdi v cele jsou špinavé a zašlé, oprýskané, pokryté skvrnami a plísní. Díval jsem se na ně celé hodiny, celé dny a noci. Když se na ně hledí dlouho, oživnou, mění se v postavy, mračna, krajiny, skály a vodopády, zápasící obry, plující nestvůry, tančící skřítky.“ Kamínkem vylomeným ze zdi Diviš sám dokresloval tyto scény, přidával k nim další figury a jiné zase mazal. Musel být jen ostražitý, aby ho při tom nepřistihl hlídač. Pro celou jeho další tvorbu byla tato zkušenost velkou inspirací…

Po šesti měsících věznění předsedající francouzského vojenského soudu rozhodl o propuštění všech, kteří byli zadrženi při razii v Domě československé kultury. „Přijměte z mých úst omluvu vlády republiky za bezdůvodné věznění,“ zaznělo v jeho prohlášení.

Foto: Repro katalog

Dobová fotografie bývalého Domu československé kultury v Paříži.

Běžte si, kam chcete

Navzdory tomu považovala francouzská policie české umělce nadále za podezřelé. Takže místo na svobodu se dostali do internačního tábora. Z vězení je převezli 9. března 1940 na stadión Rolanda Garrose, jehož prostory pod tribunami tenisových dvorců byly upraveny na shromaždiště nežádoucích cizinců. Spali tam jeden vedle druhého přímo na zemi pokryté vrstvou vlhké slámy. Jen polovina z nich měla přikrývky. Sociální zařízení byla katastrofální.

Po několika týdnech putovali Hoffmeister, Pelc, Diviš a Kopf do pracovního tábora v Damigny v Normandii. Podzemí stadiónu vystřídaly dřevěné baráky, kde internovaní bydleli hromadně na patrových palandách. Trochu se zlepšilo i jídlo. Malíř Kopf psal svému známému do Londýna: „Už jsme se vzpamatovali po tom všem, co jsme během posledních měsíců zakusili, bylo to příliš těžké.“

S tím, jak Hitlerova vojska pronikala do Francie, bylo koncem května 1940 rozhodnuto i o přesunu zadržovaných do Bassens u Bordeaux. Místem jejich nuceného pobytu byla bývalá továrna na střelný prach. Němci 14. června 1940 obsadili Paříž a od 19. června už bombardovali Bordeaux. Až v této situaci Francouzi otevřeli vrata sběrného tábora a internované ponechali jejich osudu. Pokud by Hoffmeistera a jeho kamarády dopadlo gestapo, čekal by je jako přesvědčené antifašisty koncentrační tábor.

Útěk do Maroka

Čtveřice českých výtvarníků na lodi prchla do francouzského Maroka, kde je sice čekaly dva týdny věznění, ale pak svoboda, kterou Adolf Hoffmeister nazval krásnou, pohostinnou a šaramantní klecí. Tvrdil: „Čekám na první příležitost odtud vypadnout… Ovoce, koupání v moři, hvězdných nocí a pouště s velbloudy mám až po krk.“ Antonín Pelc namaloval v Maroku soubor obrazů, které prodával i Čechům usazeným v severní Africe. Mají zvláštní expresivní náladu s barvami Středomoří modrou, zelenou a červenou.

Všichni toužili utéci do Anglie nebo do Ameriky. Hoffmeistrovi se už koncem srpna podařilo odplout do Lisabonu a pak dál do New Yorku s přesvědčením, že z Ameriky pomůže mnohem účinněji těm, kteří nuceně zůstali v Maroku. Do Ameriky dorazil lodí v lednu 1941.

Na jedné lodi s Bretonem

Ostatní byli znovu umístěni do sběrného tábora a dočkali se pomoci až v březnu 1941, kdy jim americká ambasáda v Casablance vyřídila víza. V dubnu nastoupili v Maroku na loď, která do bezpečí vezla i otce surrealistů Andrého Bretona a mladého etnografa Clauda Léviho-Strausse, jenž na cestu vzpomínal v knize Smutné tropy.

Po dvaceti dnech loď zastavila na Martiniku, kde byli pasažéři naposledy zadrženi a nuceně umístěni do bývalého útulku pro malomocné. Breton si stěžoval, že tam nebylo zajištěno ani jídlo, ani osvětlení. Epizoda trvala už jen krátce. Pelc, Kopf a Diviš konečně dorazili do USA 29. května 1941. Od jejich zatčení ve Francii uběhly téměř dva roky.

Hoffmeister a Pelc měli v roce 1943 výstavu v proslulém newyorském Muzeu moderního umění, první, kterou tam Češi kdy měli. Po válce oba odjeli do Prahy. Hoffmeister patřil k výrazným osobnostem československé kultury. Jako předsedovi svazu výtvarníků a předsedovi PEN klubu z 60. let mu však byla v roce 1970 zcela zakázána jakákoliv publikační a výstavní činnost; zemřel v ústraní v roce 1973. Antonín Pelc se stal profesorem Akademie výtvarných umění v Praze a v roce 1963 obdržel titul národní umělec; zemřel v březnu 1967. Kopf natrvalo zůstal v Americe, kde se oženil s novinářkou Dorothy Thompsonovou; zemřel v roce 1958. Alén Diviš se přes Paříž vrátil v květnu 1947 do Prahy, kde živořil až do smrti v listopadu 1956. O znovuobjevení jeho významu pro české umění se až mnoho let po malířově smrti postaral historik umění Jaromír Zemina.

Reklama

Související témata:

Výběr článků

Načítám