Cajskova abstraktní fotografie a její konkrétní krása

Pokud bychom Cajskovy práce měli připodobnit k nějakému (byť pouze velmi volnému) vzoru z oblasti umění, musíme vzpomenout taková jména malířského světa jako Georges Braque, Joan Miró či Arshile Gorky.

Právě přesah jeho fotografií do oblasti výtvarna je tím zásadním momentem, který práce posouvá o stupeň výš. Zároveň ale klade na pozorovatele velké břemeno. Člověk zkrátka musí pochopit, že se nedívá na obyčejné fotografie, ale na fotografické obrazy.

Autor rozdělil expozici na dvě pomyslné poloviny. První, černobílá je klasickému fotografickému jazyku blíže. Dokonce můžeme při pozorném ohledání objevit lidské tělo, ovšem v naprosto odlišných uměleckých dimenzích.

Cajska ho symbolicky rozřeže a rozpitvá na dílčí komponenty, aby ho následně mohl složit podle svého do kubistických ornamentů. Fragmenty anonymních lidí se najednou vplétají do sebe a vytvářejí úplně jiné tvary a symboly. Dalo by se dokonce říci, že s nadsázkou představují nového člověka, o kterém mluvil myslitel Nietzsche.

Druhá část výstavy je vizuálně výraznější, protože v ní autor operuje s barvami, které jsou cíleně voleny. Agresívní červená je barvou krve, černá barvou smrti a bílá má nádech andělských křídel. A je také vyvažujícím prvkem obou protipólů. Najednou hmotné, převážně skleněné předměty ztrácejí svou materialitu a surrealisticky mění tvar i skupenství.

Některé práce připomínají barevné snové vize, jiné naopak svou přísnou geometrickou stavbou industriální prostředí velkoměst. Někde dokonce napadne pozorovatele, že se dívá na svébytně pojatý street art, tedy originální graffiti.

Jiří Cajska svým pojetím fotografie posouvá její vizualitu do nepříliš probádaných koutů. Návštěvníci se ocitají v bludišti, které pro ně geniálně vyprojektoval, a zčistajasna tápou a hledají obvyklé záchytné body, které v jeho práci nejsou. Musí tedy objevovat nové a učit se s nimi zacházet.