Hlavní obsah

Bývalý šéf Berlinale Dieter Kosslick: Vše začíná a končí u lidských práv

Právo, Šárka Hellerová

Po osmnácti letech skončil Dieter Kosslick ve funkci ředitele mezinárodního filmového festivalu Berlinale. Muž, jenž za osmnáct let své éry z Berlinale vybudoval největší divácký festival na světě, se s ním letos loučil se slzami dojetí v očích.

Foto: ČTK

Dieter Kosslick na Berlinale naplnil to, co si předsevzal.

Článek

V říjnu přijel jako host na přehlídku německy mluvených filmů Das Filmfest do Prahy a Právu poskytl rozhovor, ve kterém říká, že se mu podařilo naplnit všechny jeho vize. Nedávno se stal novým programovým konzultantem Febiofestu.

Letošní ročník Berlinale byl váš poslední v roli ředitele. Jak jste jej prožíval?

Nebyl to pro mě jen poslední rok z osmnácti, během kterých jsem pracoval pro Berlinale, ale i završení třiceti pěti let práce u filmu doma v Německu i v Evropě. Šlo tedy o pro mě velmi výjimečnou chvíli. Proto jsem se radoval, že jsme letos měli štěstí na velmi dobré filmy a v čele fantastické poroty stála skvělá Juliette Binocheová.

Celá akce probíhala v nádherné atmosféře. Všichni včetně mě byli trochu sentimentální, protože jsem Berlinale řídil dlouhou dobu. Obzvlášť publikum jsme měli úžasné. Nechci být neskromný, ale během svého působení jsem získal docela dost příznivců a díky nim jsem měl pocit, že se jedná o jeden velký večírek na rozloučenou.

A byl to večírek velmi povedený a plný emocí. Se mnou odcházelo pár dalších členů týmu, což umocnilo dojem, že se jedná o konec jedné éry. Došlo i na slzy.

Jaká ta éra podle vás byla?

To ať zhodnotí lidé za dvacet nebo třicet let. Berlinale mělo od svého vzniku v roce 1951 jen čtyři ředitele, jeden byl ve funkci pouhé dva roky. Takže my ostatní jsme v čele festivalu vydrželi poměrně dlouho. Já vlastně s výjimkou toho jednoho působil jako šéf nejkratší dobu. Každý z nás měl jiný přístup.

V mém období jsme zavedli mnoho novinek. Například jsme začali pořádat každoroční setkání mladých talentů, oceňovat filmovou hudbu či jsme se soustředili na kinematografi i zemí třetího světa a podporovali ji. Myslím, že jsme dali vzniknout dvaceti pěti různým novým iniciativám. Divákům jsme nabídli program zaměřený na nejrůznější oblasti.

Zároveň se během našeho působení Berlín stal místem, kde na červeném koberci vítáme největší světové hvězdy. Během těch osmnácti let nás se svými filmy navštívila většina z nich. Osobně považuji svou práci za úspěšnou a jsem spokojený. Navíc jsme za celou dobu nikdy nekončili s deficitem.

Foto: ČTK/AP/Michael Sohn

Dieter Kosslick

Ano, pozdvihl jste Berlinale z akce v ne příliš dobré kondici na prvotřídní mezinárodní přehlídku. Co pro vás bylo největší výzvou?

Když jsem v roce 2001 začínal, filmové festivaly stagnovaly. Už si nevystačily s červeným kobercem, bylo nezbytné vymyslet něco nového. Bylo krátce před válkou v Iráku a tehdy mělo vše politický podtón. A já si to tak přál. Chtěl jsem, aby byl náš filmový festival politický.

Proč?

Nemá to ale nic společného se stranickou politikou, šlo mi o to, aby na festivalu kultura zaujímala postoj k aktuálnímu světovému dění. Fungovalo to. Fungovalo to s Georgem Clooneym, Richardem Gerem i dalšími, kteří u nás hovořili o podstatných věcech. Pamatuji si, jak mi Richard Gere řekl, že přijel právě proto, že věděl, že u nás na červeném koberci bude moci celou dobu mluvit o záležitostech, které jsou pro něj důležité. Pro Richarda to je například buddhismus a situace Tibetu.

Zlatého medvěda na Berlinale získal film Synonyma

Kultura

Rovněž jsme zoufale potřebovali získat zpět publikum. Berlinale bylo založeno jako festival pro všechny filmové fanoušky, nikoliv jen pro filmové kritiky. Původně si kladlo za cíl v depresi po druhé světové válce znovu otevřít Berlín lidem. Kultura byla nejlepší způsob, jak toho dosáhnout.

Pořád je mimochodem nejlepším prostředkem, jak oživit město, a je jedno, zda jde o film, divadlo nebo třeba hudbu. Já si přál přilákat mladé lidi. A domácí publikum. V roce 2001 se tvůrci ani diváci z Německa na Berlinale nehrnuli. To vše se změnilo.

Byla za tím především intenzivní práce?

Nejen ta. Každý rok jsme přišli minimálně s jednou novou iniciativou a v posledních letech jsme museli reagovat i na zásadní změny filmového průmyslu. Se streamováním, Netflixem, Amazonem a dalšími službami a společnostmi se situace na trhu zcela proměnila.

Dochází k souboji mezi tradičními filmovými společnostmi a novými hráči na trhu. I za těch šest měsíců, co jsem odešel, je vše opět úplně jinak. Na červeném koberci u nás někteří lidé protestovali proti vysílání filmů z Netflixu.

Bylo to naprosto bláznivé, protože podobné společnosti jsou dnes regulérními filmovými tvůrci. Některá tradiční kina zavírají, a když je tito zpočátku vysmívaní nováčci nekoupí, nebudou už existovat. To je realita dneška.

Váš způsob vedení festivalu se setkával převážně s porozuměním. Co byste ale vzkázal těm, kteří ho nechápali?

Moc kritiků nebylo, ale ano, pár se jich samozřejmě našlo. Důraz na politiku pro mě byl důležitý, protože cokoli jiného by bylo směšné. Festival, jenž se chová jinak, je akcí pouze pro filmové kritiky, jichž je asi tak padesát a píší články, které už nikdo nechce číst.

Filozofie, která stojí v pozadí celého mého působení, se opírá o přesvědčení, že jedinou věcí, která může změnit svět k lepšímu, je kultura. Kromě Grety ovšem. Není možné, že se to stane díky ekonomice. Je to kultura, jež staví mosty a pomáhá v komunikaci mezi lidmi po celém světě.

Někteří kritici nám také vyčítali, že je Berlinale nyní příliš velké. Jasně že pro ně je velké, protože nemohou sedět v jednom sále a zkritizovat všech dvacet promítaných filmů. Nyní je filmů čtyři sta. Je to velká a rozmanitá škála.

Také máme nejvíc platících návštěvníků na světě. Nejsme elitní akce, kde se normální lidé do kina nedostanou. Kritikou mého působení se příliš netrápím. Mám pocit, že většina lidí, včetně řady novinářů, mou vizi sdílela.

Foto: Profimedia.cz

Dieter Kosslick

Podařilo se vám realizovat vše, co jste si pro Berlinale přál?

Ano, svým způsobem se mi podařilo naplnit vše, co jsem si naplánoval. Na začátku jsem měl v hlavě plán, který se zakládal na předchozích dvaceti letech zkušeností s prací ve filmovém průmyslu. To ale neznamená, že kdybych ve své roli pokračoval, nedělal bych už nic nového. Tahle práce nekončí nikdy.

Co je pro vás osobně obzvlášť srdcová záležitost?

Nakonec to vždy byla a budou lidská práva. S nimi všechno začíná a končí. Promítali jsme hodně filmů, které se jimi zabývaly. Z toho mám radost. A uvědomoval jsem si to i v Praze na Das Filmfestu, kde se promítal východoněmecký snímek Coming Out z roku 1989 režiséra Heinera Carowa. Uvedli jsme ho i dřív na Berlinale a byl poměrně revoluční.

Dnes se zase nabízejí jiná nová a důležitá témata. Dotýkají se například jídla. Lidé už například začínají chápat, že je problém, když se kvůli živočišné výrobě vypalují deštné pralesy a na jejich místě se pěstuje sója, kterou krmíme dobytek, abychom měli levné burgry.

Takže ano, lidská práva jsou nejpodstatnější. Vzpomínám si na moment, kdy jsme u příležitosti promítání filmu Cesta na Guantánamo pozvali v nejexponovanější festivalový čas v pátek večer v půl osmé na červený koberec muže, kteří byli vězněni na Guantánamu. Nakonec se ukázalo, že neměli s terorismem nic společného. Takové chvíle pro mě byly obzvlášť silné.

Čemu se nyní budete věnovat?

Vlastně v podstatě hodlám dělat totéž, co mám rád celý život, jen na úplně jiné úrovni. Když ale řídíte tak velký stroj, jakým je Berlinale, jste opravdu velmi zaneprázdnění. Nedovedu si představit, že bych tu takhle v klidu seděl a téměř hodinu si s vámi v klidu povídal loni ve stejnou dobu. Myslel bych na další ročník festivalu a tisíce věcí, které s ním souvisí, a byl bych jako obvykle vyděšený k smrti. Upřímně řečeno, je to náročná a stresující úloha.

Jsem rád, že už se nyní strachovat nemusím. Rozhodl jsem se rezignovat, protože je mi dvaasedmdesát let a nepřeji si svůj život skončit v sedmdesáti třech. To by nebyla zábava. Chci mít ještě čas na svůj saxofon a být trochu šťastný.

Reklama

Výběr článků

Načítám