Článek
Výstava Cecil Beaton, fotograf královen, která bude v pražském Museu Kampa otevřena do 7. října, ho představuje především coby dokumentaristu a portrétistu, jenž se mohl s aparátem pohybovat v komnatách nejvyšší aristokratické smetánky, stejně jako ve filmových ateliérech, a sledovat při práci mnoho největších hvězd filmového průmyslu.
Oscar i Rolls-Royce
Oscar i Rolls-Royce
Organizátoři expozice pochopili, že by s pouhými rozvěšenými fotografiemi, byť bezpochyby zajímavými, v tak velkém výstavním interiéru nevystačili. Pojali tedy celou prezentaci spíše jako multižánrovou a výtvarnou sondu do doby druhé světové války, začátku panování královny Alžběty II., zlatých šedesátých let filmové branže a pop music. Zkrátka chtěli lidem populární formou přiblížit zajímavou dobu.
Dá se říci, že na návštěvníky čeká za každým rohem nějaké překvapení. Třeba obrovský bílý panel, na kterém dominuje vyzývavě zlatá silueta Oscara a na něm osm černobílých fotografií herečky-hvězdy Audrey Hepburnové a jedna samotného tvůrce od neznámého autora. Herečka hledí velkýma smutnýma očima, jako by si chtěla postěžovat, že je už její sláva dávno pryč.
V dalším sále trůní jako obrovský prehistorický diluviální ještěr černý Rolls-Royce. Je symbolem nabubřelého hvězdného luxusu i chladné šlechtické okázalosti. Možná proto je na protější stěně genealogický strom královského rodu. A po okolních stěnách snímky královny a dalších členů dynastie Windsorů.
Na barevné fotografii z roku 1955 autor panovnici zobrazil jako skutečnou vládkyni sedící na křesle v bílé květované róbě, s černou šerpou, metály a blyštivou korunou. Na jiné podobence z roku 1968 ji naopak zachytil jako krásnou a trochu tajemnou ženu v černém plášti na pozadí modrého oparu. Jako symbolickou matku celého království.
Pomíjivost času, to je však to, oč tady běží. Nejlépe lze fenomén jeho neuchopitelnosti vidět na dvou žijících osobnostech, které svou dlouhověkostí stále překvapují současný postmoderní svět.
Cecil Beaton, Královna Alžběta II. / Queen Elizabeth II, 1968
Kromě uvedené královny Alžběty II. je jí zpěvák skupiny Rolling Stones Mick Jagger. Byť jsou obě persony na opačné straně společenské barikády, výstavní prostor je spojil. Jejich tváře se na příchozí současně dívají z šera věků.
Ten tam je renesanční androgynní eféb Jagger, o kterém Beaton prohlásil, že působí coby vzácný fenomén. Ta tam je mladá energická dáma s královskými insigniemi, tedy s žezlem, jablkem a korunou na hlavě. Přesto se zdá, že čas stojí díky vystaveným fotografiím výrazně na jejich straně.
Stejně jako je tomu v případě smyslné herečky-bohyně Elizabeth Taylorové, její chladně oduševnělé kolegyně Grety Garbo, charizmatického malíře Pabla Picassa, šviháckého surrealistického mága Salvadora Dalího nebo ocelově odhodlaného politika Winstona Churchilla.
I když jsou všichni už dávno na odvrácené straně universa, díky zamrazenému času je máme pořád před očima coby výrazné persony plné síly.
Fotografie Cecila Beatona mají kromě nesporné umělecké hodnoty i tu dokumentární. Právě díky lidem jako on, kteří měli možnost se dostat i do pro obyčejného smrtelníka zapovězených míst, si lze udělat představu o době dávno uplynulé.