Hlavní obsah
Tony Parsons při své návštěvě Prahy. Foto: Lucie Levá

Britský spisovatel Tony Parsons: Nikdy nevíte, kolik vám zbývá času

Před několika dny vyšla v českém překladu Třináctá oběť, čtvrtá kniha britského spisovatele Tonyho Parsonse s detektivem Maxem Wolfem. Autor ji přijel představit do Prahy. V úterý poskytl Právu rozhovor a v podvečer ji podepisoval v pražském Luxoru.

Tony Parsons při své návštěvě Prahy. Foto: Lucie Levá
Britský spisovatel Tony Parsons: Nikdy nevíte, kolik vám zbývá času

Začínal jste jako hudební novinář. Proč jste se později rozhodl být spisovatelem?

Nerozlišuju mezi psaním článků a psaním knih. Obojí je pro mě komunikace se světem. V tom mě ovlivnil Keith Waterhouse. Psal články, točil filmy, psal romány a je můj vzor.

Znamená to, že byste v budoucnu mohl vstoupit i do dalších kulturních oblastí?

Samozřejmě. Před asi deseti lety jsem napsal scénář k filmu, který jsem nazval Den, kdy zemřel Elvis. Od té doby se ho snažím prosadit ke zfilmování, a konečně to vypadá docela nadějně. Jsem tedy připraven komunikovat s lidmi i v jiných oblastech.

Hrdinou vašich knih je konstábl Max Wolfe. Máte kromě něj oblíbené knižní či filmové detektivy?

Jako malý kluk jsem byl nadšen Flemingovými knihami o Jamesi Bondovi. Agent 007 mě naprosto fascinoval a stal se mým hrdinou. Hltal jsem hlavně knižní příběhy, filmová zpracování už méně.

Máte hrdiny i mezi skutečnými kriminalisty?

Setkal jsem se s mnoha, ale nejvíc na mě zapůsobil člověk, který je kurátorem v Black Museu Scotland Yardu v Londýně. Prošel si kariérou uniformovaného policisty, byl jím desítky let. Hodně mě toho o práci kriminalistů naučil. Mimo jiné to, že ne každý den, kdy jde policista do práce, musí nutně skončit tak, že se z ní vrátí.

Tony Parsons, autor detektivních románů.

Foto: Lucie Levá

Black Museum je skutečné místo. Vy ostatně ve svých příbězích s reálnými místy pracujete. Platí to vždy?

Jako základ beru existující místa, takže všechna, která jsou popsaná v mých knihách, taková jsou. Pro ně pak případně vytvořím nějakou literární fikci.

V knize Na porážku píšete o jedné sociálně vyloučené oblasti, do které se báli jít i policisté, a dokonce v ní byli napadeni. I takové místo existuje?

Trefil jste to, reálně to místo neexistuje. V mé knize vzniklo spojením několika různých v jedno. V Londýně je mnoho nebezpečných oblastí, v nichž se drogy a zločin staly doslova průmyslem. Já je spojil v jedno a vzniklo takové, které je nebezpečné i pro policisty.

Je vaší ambicí udělat z Maxe Wolfeho tak proslulého detektiva, jakými jsou například Sherlock Holmes, James Bond nebo Hercule Poirot?

Byl bych rád, kdyby to tak bylo. Uvědomuju si ale, že bez televize nebo filmu to nepůjde. Holmese, Poirota nebo Bonda zná většina lidí na světě. Kolik z nich ale četlo knížku s jejich příběhy? Ian Fleming napsal své knihy tak skvěle, že by podle mě Bond film ani nepotřeboval. Uznávám ale, že i z něho udělala filmová zpracování světově známého hrdinu.

Má Max Wolfe do filmu či televize namířeno?

Mluvím o tom s lidmi prakticky denně. Uvědomuju si však, že to jde mimo mě. Mohu si sednout, napsat příběh a nikdo mi v tom nezabrání. Pro natočení filmu či seriálu ale existuje mnohem víc faktorů. Ovlivňuje to řada lidí, jak tvůrců, tak těch, kteří mají na realizaci peníze.

Já sám si jen mohu počkat na nějakou nabídku, která třeba přijde, zvážit ji a říct, jestli s ní souhlasím, nebo ne. Záleží mi na tom, aby něco takového, když už by to mělo být, bylo dobré. Možná na to dojde až po mé smrti, což by bylo také v pohodě. Ovlivnit to ale nejsem schopen.

Max Wolfe při své detektivní práci používá úder do hrudníku na místo, za kterým je srdce, čímž protivníka na nějakou dobu paralyzuje. Skutečně takový úder existuje?

Ano, existuje. V tomto ohledu se snažím být naprosto přesný. Proto jsem v knihách popsal i to, co se stane, když vás někdo znenadání do srdce udeří. Srdce totiž nečeká, že dostane ránu, a tak ho to ochromí.

Když na vás někdo vystřelí ze tří metrů a vy máte neprůstřelnou vestu, tak pokud budete filmový hrdina, otřepete se a řeknete, že jste v pohodě. Realita je ale taková, že vám střela přes neprůstřelnou vestu zlomí minimálně tři žebra, což je nesmírně bolestivé.

Tony Parsons

Foto: Lucie Levá

Vaše přesnost je obdivuhodná. V jedné vaší knize jste například podrobně popsal, co se děje s tělem po smrti…

Měníme se v prach. Tomu se nikdo nevyhne.

Kniha Spolek katů je o nenaplněné spravedlnosti. Je to pro vás důležité téma?

Když jsem tu knihu psal, hodně jsem o tom samozřejmě přemýšlel. Někdy existuje ohromná propast mezi spravedlností právní a, řekněme, boží. V té knize je mimo jiné příběh muže, který vyjde ven napomenout nějaké hromotluky a oni ho ukopou k smrti.

To jsou věci, které se v Británii dějí. Zároveň tam neexistuje trest smrti, takže viník vlastně nikdy nebude potrestán. V té knize kladu otázku, jestli by měla být spravedlnost v rukou chytrých právníků, anebo by se měla řídit heslem oko za oko.

Sledujete skutečné kriminální případy z běžného života?

Nepatřím k fanatikům, kteří pročítají kriminální ročenky. Řadu případů ale sleduju a vždy se snažím dostat do pocitů člověka, který byl obětí, anebo tu po oběti zůstal. Často se u mě dostavuje pocit nespravedlnosti. Víte, nejsem nějak mimořádně odvážný člověk, ale v momentě, kdy by někdo ohrožoval mě či mou rodinu, tak bych zasáhl. Proto se mě některé případy, u nichž vnímám nespravedlnost, dotýkají.

Jste věřící?

Jako kluk jsem chodil do kostela, zpíval sborově písně a věřil v boha, nebe i peklo. V současné době ale mám s vírou v boha problém.

Proč?

Možná je to generační záležitost, možná v tom hraje roli postoj mé země, těžko říct. Myslím si nicméně, že existuje něco víc. Vždycky, když někdo blízko mě zemřel, ucítil jsem ozvěnu života, která se doslova fyzicky vzdaluje. Zažil jsem to u své matky, u rodičů své manželky. Podle mě něco existuje, něco víc.

V českém překladu vyšly čtyři romány s Maxem Wolfem. Kolik jste jich napsal a kolik jich ještě napíšete?

V angličtině vyšlo během šesti let šest románů a dvě povídkové knihy. Potom jsem se rozhodl, že si udělám pauzu. Pokud se Max Wolfe vrátí, tak v době, kdy jeho dceři bude třináct let. Přijde mi to zajímavé a myslím si, že by mohly vzniknout dobré romány.

Nikdy ale nevíte, kolik vám zbývá času. Ať už jako spisovateli, nebo lidské bytosti.

yknivoNumanzeSaNyknalC

Výběr článků