Článek
Blue Effect je tradiční rocková kapela. Jak jste se dostali k akustickému hraní?
Radim Hladík (kytara): Současná sestava Blue Effectu neměla zpočátku zájem hrát akusticky. Udělali jsme nejdřív elektrický program, ale protože to šlo podezřele rychle, začala mi unplugged verze vrtat hlavou. Půl roku jsem k ní kluky přemlouval s tím, že písně zaranžujeme jinak, než jak se to u nás obvykle dělá: dáme nástrojům víc prostoru, aby vynikla jejich podstata. Nakonec se to povedlo a dneska dokonce víc koncertujeme s akustickou verzí.
Čím si to vysvětlujete?
Hladík: Není agresivní čili v ní není žádná zvuková bariéra. Nástroje znějí přirozeně a lidé reagují lépe a rychleji. Já tomu říkám bigbít s lidskou tváří.
Honza Křížek (zpěv): My byli zpočátku přesvědčeni, že bigbít musí být elektrický. Jakmile jsme se ale pustili do akustických aranží, začaly z písniček vylézat opravdové parády. A v momentě, kdy to nás tři mladší v kapele zaujalo, přišel Radim a řekl, že bychom s tím mohli přestat. Měl ale smůlu.
Umožnily vám akustické aranže skladeb něco, co elektrické nikoli?
Křížek: Je v nich víc dynamiky. Díky tomu také padají předsudky, protože dynamika akustických koncertů umožňuje naprosto klidné hraní i pořádný mazec. Nemám moc rád, když kapela oznámí, že zahraje akustickou verzi své písně, a udělá jen to, že vymění elektrickou kytaru za španělku.
Hladík: My dáváme do akustického hraní i fyzickou sílu a prostě do toho mydlíme. Současně se mi ale líbí, že nám nástroj při unplugged verzi nepomůže. Co zahrajeme, to tam je, a co nezahrajeme, to chybí.
Při koncertech hráváte řadu coververzí skladeb někoho jiného. Od znovuzaložení Blue Effectu v roce 2004 jste přitom nesložili jedinou novou písničku. Neměli byste své úsilí více zaměřit na autorské věci?
Hladík: My těch coververzí v repertoáru zase tolik nemáme. Jsou tam jedni Beatles, Depeche Mode ve stylu Johnnyho Cashe a jeden Eric Clapton, který rámuje spoustu dalších krátkých coververzí. Ty ale nejsou připravené, na koncertech vznikají spontánně. Vymetli jsme při nich už všechno, co nás mezigeneračně zaujalo.
Když jsme se ale dostali k přehrávání Smetany, motivů z Boba a Bobka nebo Macha a Šebestové, tak jsme si řekli, že s tím musíme skončit. Na koncertech by to klidně mohlo trvat hodinu a nezahráli bychom nic jiného. Když jsme kapelu dávali před lety dohromady, říkali jsme si, že není důležité, jak hrajeme, ale co hrajeme. Proto máme v repertoáru některé coververze, proto hrajeme třeba i flamenco. Musí to být kvalitní a dobré.
Křížek: Je ale spousta lidí, kteří nám říkají, že bychom už měli napsat nějaké nové písničky.
A jak jste na tom?
Křížek: Nemáme ani notu.
Hladík: Žili jsme v domnění, že minulým DVD Live & Life z roku 2008 skoncujeme s minulostí a začneme dělat nové věci. Mezitím se ale akustické koncerty tak rozjely, že mi přišlo líto je nezaznamenat. Trvalo nám to dva roky, hodně jsme střídali prostředí a dost ten záměr měnili.
Vydáním alba Acoustic/Time jsme minulost skutečně uzavřeli a začínáme se bavit o tom, co je nám blízké. Jsem už také domluvený s textařem Pavlem Vrbou, v tom by měla být kontinuita Blue Effectu. Uvědomujeme si také, že stojíme před možným průšvihem...
Jakým?
Hladík: Album Acoustic/Time je naše best of za čtyřicet let. Teď ale máme přijít a vysázet celé nové album složené z podobných skladeb. To bude velice těžké.
Na čem se nyní v kapele – co do nových skladeb – shodujete?
Hladík: Všem se nám líbí, jakým způsobem skládali Led Zeppelin. Nemáme na mysli ani tak to, jak hráli. Zajímá nás spíše stavba skladeb. Jejich přístup je nám blízký a přijde nám stále aktuální. Láká nás svoboda přístupu.