Blažené i ďábelské ostrovy Josefa Sudka

Expozice ale toto hledisko nevyvrací, pouze si vybrala za cíl ukázat fotografa z trochu jiného úhlu. Nabízí většinou černobílé fotografie z 50. a 60. let minulého století, které si všímají netuctových zákoutí na pražských ostrovech Kampa, Žofín nebo Střeleckém.

Sudkův pohled na tato zákoutí je však poněkud specifický. Jeho snímky jsou především prosty lidského faktoru. Jako by tam člověk ani nepatřil, nebo by možná celkovou odosobněnou atmosféru narušoval. Ačkoli se vlastně jedná o centrum města, Sudek pojal veškeré práce spíše jako zapomenuté ostrovy tajemného hřbitovního klidu.

Hodně se na tomto výrazu podílí i jeho neopakovatelně pošmourná syrovost kompozice. U všech děl se dostavuje pocit, že se jedná o sychravý listopadový podvečer či kalné brzké ráno, kdy zima zalézá za nehty i do duše. Osamělost, chlad a prazvláštní neuchopitelná tíseň mísící se s hlubokým prožitkem okamžiku jsou pocity, které černobílé fotografie nejintenzívněji vyvolávají. V takto dušičkovém pojetí je možné vidět i jistou symboliku nelehkého umělcova osudu, stejně jako problematickou dobu, kdy zmíněné práce vznikaly.

Asi nejsugestivněji působí barokní socha světce Jana Nepomuckého, která je jako strom – solitér zasazená do přízračné mlžné krajiny, v níž je město jen načrtnuté v dálce druhého plánu. Podobně působí scenérie, kdy pozorovatel hledí skrze revmaticky pokroucené větve stromů a v dálce tuší rozostřené obrysy Schnirchových trig na siluetě Národního divadla.

K celkovému dojmu bezpochyby přispívá i fakt, že galerie sídlí tam, kde Sudek žil a tvořil. Stísněné prostory interiéru podtrhávají jeho vnitřní duchovní exil, do kterého se návštěvník expozice může nechat pozvat. Na rozdíl od fotografa z něj však kdykoli může vystoupit a nadechnout se.