Hlavní obsah

Básník a prozaik Pavel Brycz: Čekám na člověka, který přinese myšlenku

Právo, František Cinger

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Články najdete v sekci Moje sledované a také vám pošleme upozornění do emailu.

Spisovatel Pavel Brycz napsal románu Svatý démon a Právu mimo jiné řekl: "Myslím si, že lidstvo rozhodně potřebuje naději. Citově ve mně všechno říká: Mesiáš? Ano. Rozum, který se dívá kolem sebe a do dějin, se toho ale děsí, protože to vždycky dopadlo katastrofálně."

Foto: František Cinger, Právo

Jsem odchovaný poetismem, říká básník a prozaik Pavel Brycz.

Článek

Nebyla to adorace, že by se člověk mohl svěřovat papíru jen pod pláštíkem tmy. Bylo to spíš bezděčné. Před časem jsem napsal báseň, z které tam cituju: „Kolem je noc nějak moc…“ To mě napadlo, když jsem Adama Jakobiho nechal vyprávět. Věděl jsem, co bude psát, jak bude vlastně vykolejený a nepatřičný, a proto jsem chtěl, aby to, co ho obklopuje, bylo podobně mimořádné. V neposlední řadě jsem věděl, že to, co vyjevuje, bude pokryté temnotou, a že chci, aby jeho výpověď vyšla do nějakého světla. Chtěl jsem zaznamenat kontrast, jak jde na samém konci z noci do světla. Což je kontrast ke smrti, která ho čeká.

Jazyk má obraznost, historickou patinu připomínající mi Vladislava Vančuru. Myslel jste na něho, nebo kdo napájel inkoust ve vašem kalamáři?

Myslel jsem především na to, že opustím prozaický styl a budu psát metodou obrazů. Chtěl jsem, aby to byl jazyk maximálně poetický, aby vše mělo kontury legendy. Což jsem se snažil vyjádřit i jazykem. Abych primárně myslel na Vančuru, to ne. Mohlo by to tak být. Jsem totiž odchovaný poetismem. Můj dědeček měl velkou knihovnu a já jsem si mohl vzít všechno, co nepříslušelo mému věku, a přečíst si to. Pamatuju si, jak mě okouzlila knížka Karla Konráda Robinsonáda, Rinaldino, Dinah. Strašně se mi to líbilo.

Myslíte, že lidstvo dnes potřebuje mesiáše, který ho zřejmě nepovede jako váš hrdina do Svaté země, ale ukáže mu nějakou jinou naději?

Myslím si, že rozhodně potřebuje naději. Lidi, kteří budou minimálně stateční, silní. Citově ve mně všechno říká: Mesiáš? Ano. Rozum, který se dívá kolem sebe a do dějin, se toho děsí, protože to vždycky dopadlo katastrofálně. Přesto si myslím, že je možná lepší pokus o něco, než skepse, sobectví, marasmus, který vidím kolem sebe. Kolem není nikdo silný, velký, statečný, ani vůdce ukazující směr, hodnoty. Politicky bych řekl: Ne, mesiáše nehledat. Citově a filozoficky: Určitě. Čekám na člověka, který přinese myšlenku. V tom jsem asi pořád romantik.

Reklama

Související témata:

Výběr článků

Načítám