Alexandr Kliment: Hlavní bylo nenechat se otrávit dobou

Začal jsem psát z nejistoty a bezradnosti. Bylo mi šestnáct let, končila válka, byla to těžká existenciální situace. Kolem jsem viděl svět, který se mi nelíbil. Zajímala mě architektura, malířství, učil jsem se hrát na hudební nástroje, ale zdálo se mi, že tužka a papír jsou jistota, která mě neopustí. A že záleží jen na mně, abych se se situací kolem vyrovnal.

Jste velice laskav, ale já to trochu shodím. Jak jsem se vyvíjel a měl různé vztahy, které začínaly a zase končily, filozoficky jsem se přikláněl k francouzskému existencialismu a objevil v sobě určitou dávku lhostejnosti. Nedělím lidi na sympatické a nesympatické. Beru je takové, jací jsou.

Lhostejnost byla spíš filozofického typu. Ne že mi bylo všechno jedno, ale zjistil jsem, že pravé hodnoty jsou tam, kde je mohu najít. A kde je najít nemohu, o to se nestarám. Byl jsem vychovaný křesťansky, maminka byla evangelička, strýček kostelník v krásném katolickém kostele. A můj tatínek, emigrant ze Sankt Petěrburgu, který do Československa přišel s legiemi v roce 1920, byl zase vychován v pravoslaví. V každé době jsem měl ale kolem sebe dost přátel, kteří mě zaučovali do základů filozofie. Člověk hledal pevné body, o které by se opíral.

Dlouho jsem je hledal. V dospívání to byly pokusy anarchistické, později člověk potřeboval něco, na co by se mohl spolehnout. Hledá to v sobě a v duchovní oblasti, což nejsou samozřejmě ideologie. Protože všechny ideologie, jimiž se člověk zabýval, skončily. Opírají se totiž o abstraktní myšlenky a často o myšlenky despotické, kdežto filozofie a náboženství, a dodejme ještě umění, se opírají o život. Jak to, že křesťanský ideál žije dva tisíce let? Protože je to příběh. Ježíš na kříži, který se narodil, něco vykonal a zemřel. Jestli vstal, či nevstal z mrtvých, to už je otázka Pána Boha a teologů. Ale je to skutečný lidský příběh.

Scházeli jsme se jednou za měsíc, každý přinesl jeden příspěvek v deseti exemplářích. Otevřely se desky, zařadili jsme texty za sebou a dali jim název Obsah. Doba to byla blbá, Státní bezpečnost nás zvávala na výslechy, dělala nám nepříjemnosti. Naproti tomu to byla ale i doba krásná, třeba přátelství byla pevná, jeden se mohl na druhého stoprocentně spolehnout a byla v tom jiskra naděje, že to někdy praskne, akorát že jsme nevěděli kdy. Hlavní myšlenka byla nenechat se otrávit dobou, udržet si potřebu tvořivého života.

To nemusím jet do Švýcarska, stačí vylézt na Petřínskou rozhlednu. Švýcarsko je svět dlouho svobodný a dlouho bez války. Lidé jsou slušní, všude je pořádek, nikde nejsou neřešitelné problémy, a pokud ano, tak se lidé sejdou a vyřeší je. Stačí ale přejet české hranice a už se setkáváte s určitou nevlídností, podezříváním, i banální věci jsou špatné - třeba v hospodě jsou na vás protivní.

Vládne tu improvizace - ono to nějak dopadne. A také si myslím, že po revoluci se většina lidí všech generací stala materialistickou. Zájem o konkrétní věci, o peníze, převažuje nad úvahou, jaký to má vlastně všechno smysl. Jak má člověk krásně žít. Nikdo na to nemá čas. A kultura je zajímavá jen tehdy, když se na ní dá vydělat. A umělec není pořádně zaplacen. Masaryk říkal, že potřebujeme dvě generace na to, aby vznikl pořádný demokratický stát, a měli jsme sotva jednu. A co to tedy je šestnáct let pro tvorbu společnosti? Kulisy zaznamenaly velikou změnu, jsou vidět nové střechy, omítky, ale vnitřní obsah společnosti je pořád syrový.

Odpovím anekdotou - tatínek měl kamaráda - emigranta, spisovatele, který chodil po redakcích a říkal: Mám román, jenom ho napsat. To je můj příběh. Mám spoustu rozepsaných věcí. Měl bych být pilnější, ale v sedmasedmdesáti už ta píle ustupuje. Líbí se vám kytky, chcete jít na výlet, máte přátele, s nimiž si chcete popovídat. Mám dva skoro hotové rukopisy, to bych rád dal dohromady. Je to poezie. Klasicky psané elegie a variace na starou čínskou poezii.