Překvapila vás nabídka moderovat udílení filmových cen? Kdo s ní za vámi přišel?

Překvapená jsem byla, s nabídkou přišel člen prezidia akademie Jan Svěrák a režisér přímého přenosu Michal Čech. To je duchapřítomný a vtipný režisér, s nímž často a moc ráda spolupracuji. Výborně si vyhovíme právě v přímých přenosech, kde jde o čas, nesmí se přetáhnout a dějí se věci nepředpokládané. Ale radostné bylo hlavně společné sezení s Honzou Svěrákem a Michalem Čechem. Dohromady jsou velmi šaramantní a vtipní – je těžké jim nepodlehnout.

Přijala jste nabídku okamžitě?

Vzala jsem si trochu času na rozmyšlenou, a shodou okolností jsem den poté dělala v Radiožurnálu rozhovor s Markem Ebenem, který České lvy moderoval loni. Když jsem se ho zeptala na názor, řekl mi, že to je boj, který nelze vyhrát. Ale ať to vezmu.

Tak jsem přijala s tím, že pokud ovšem hledají někoho náramně vtipného, tak to já nejsem. To ale Michal Čech ví. Má to být slavnostní ceremoniál, vyhlášení toho nejlepšího, co v oboru vzniklo, oslava profese.

FOTO: Tomáš Martínek

Jakou atmosféru očekáváte v sále? Nominovaní budou napnutí, zda vyhrají, ti, co na ně nedojde, nejspíš naštvaní…

Do určité míry je to tak u všech cen, ale já doufám, že to neplatí absolutně. Lidé by měli přijít oslavit film, pozdravit známé, dobře se pobavit. A závidím těm, kteří budou ten večer navíc umět předvést večerní róbu, to je totiž umění, které mne obešlo širokým obloukem. Jsem zvědavá i na afterparty, protože se těmto akcím, pokud je nemoderuji, vyhýbám, nejsem pro takové večery ten správný typ. Pozvánky dostávám, ale naposledy jsem byla na Českých lvech v tom roce, kdy je poprvé moderoval Jaroslav Dušek.

Uvidíte předem úplně všechny filmy?

To považuji za samozřejmost. Už si je průběžně pouštím, protože mi akademie umožnila přístup do databáze, v níž si mohu každý film pustit dvakrát. Ale vzhledem k tomu, že na Radiožurnálu mluvím s lidmi o tom, co dělají, často tedy i s režiséry, scenáristy a herci, mám trochu náskok – dost filmů jsem viděla.

Jaký jste vy sama filmový divák?

Nechodím moc do kina na současnou hollywoodskou produkci, protože většinou je to mělké, pro mě někdy i na hranici braku. Sice velmi výpravné, efektní, ale mě to neoslovuje. Své filmy si pečlivě vybírám, mám ráda evropskou produkci a také dokumenty. Ale mám i jednu velkou filmovou slabost. Někdy se dostanu do stavu, kterému říkám přehlcení organismu. To vyplývá z mé práce, pro každý rozhovor čtu desítky stran rešerší, mnohdy se snažím nastudovat alespoň to nejpodstatnější z oboru, který neznám. Pak přijde chvíle volna, kdy bych mohla jít na krásný film – a nemohu, protože jsem přehlcená informacemi. Tehdy používám ne béčkové, ale céčkové filmy, ty nejtupější honičky a střílečky, a u nich se skleničkou vína a heslem z Vratných lahví „ ... A žehlils někdy?“ odpočívám.

Láska k dokumentům možná souvisí s vaší druhou zálibou...

Ano. Před dvěma a půl roku jsme s přáteli založili časopis Srdcaři pro tablety a smartphony, který má motto „Světem na hlavě, po hlavě, bezhlavě,…ale vždycky srdcem“. Jsme scenáristé, novináři nebo filmaři, takže se s radostí dívám na dokumenty ostatních, abych viděla, jak to dělají oni. Několikrát jsem také seděla v porotě outdoorových filmů, takže se dívám nejen na lidské výkony, ale i na ty filmařské a na to, jestli je někdo schopen v rámci expedičních filmů natočit něco víc než „sem jsme přišli, tady postavili tábor, vylezli a zase jdeme zpátky“.

Vy sama jste takovou expedici absolvovala nedávno na K2 a vysílala odtud denní reportáže. Jaké to bylo? Splnil se váš cíl být tam a nepřekážet?

Ano, splnil. Doprovázela jsem Radka Jaroše na jeho cestě ke koruně Himálaje, a protože Radkův příběh je celkově zajímavý, jsem moc ráda, že jsem u toho finále mohla být. Chtěla jsem pracovat a pracovala jsem, i když v podmínkách, které nebyly pro denní vysílání zdaleka ideální. Ale viděla jsem nesmírně zajímavou část horolezectví, extrémně náročnou, nicméně vzhledem k tomu, že se na horách pohybuji, nikoli překvapující. O sobě vím díky výstupu do základního tábora a pak ještě výš zase o něco víc. A v srdci mám obrázky, které už tam zůstanou.

Vraťme se k Českým lvům. Máte trému ze srovnání s předchozími ročníky?

Já srovnání nemám, protože už čtrnáct let nemáme doma televizi. Když potřebuji něco vidět, dívám se na ivysílání nebo stahuji. Ale vím, že vylézt před lidi, kteří jsou součástí showbyznysu, není snadné. Nemluvě o tom, že Češi přicházejí velmi často – na rozdíl třeba od Američanů, kteří „se přišli bavit“ – s výrazem „tak ukaž“. A rozdíl mezi „budu se bavit“ a „bav mě“ je velký. Ale zkusím to.