Článek
Jak se festival zmocnil vašeho života?
Zcela. Dnes už je to moje dítě, jehož osud žárlivě střežím. Před svým vstupem do festivalu jsem tlumočila nejrůznější akce - od prezidenta a parlamentu až po atomovou elektrárnu a také jsem organizovala výstavy současného umění. Vůbec mně nenapadlo, že bych měla mít něco společného s divadlem. Jenže přišel festival a vstoupil mi do života tak razantně, že jsem ostatní práci hodila za hlavu.
Zůstala jste ale věrná překladatelské profesi. Letos vám vyšel překlad Pianistky Elfriede Jelinekové...
Snažím se stále překládat beletrii, protože to je nejkrásnější práce. Jelinekovou jsem si objevila v polovině 80. let, zaujala mě její práce s jazykem. Přeložila jsem její prózu Milovnice a namluvila si, že Jelinekové rozumím. Proto jsem ji už neopustila a sledovala její dílo až k Pianistce a Lačnosti, románům napsaným se stejně nemilosrdnou otevřeností.
Festival letos vstupuje do druhé desítky. S jakým diváckým úspěchem?
Na počátku jsme předpokládali, že na festival budou spíš přijíždět diváci z německy mluvících zemí, ale ukázalo se, že důležitější je zaměřit se na domácí publikum, které o něj projevilo velký zájem. Už od třetího ročníku prakticky nemáme s návštěvností problém.
Festival má dost mladé publikum. Pokud vím, vycházíte vstříc i studentům?
Letos jsme zavedli "festivalový pas" za 300 korun, který studenty opravňuje k obsazení volných míst na kterémkoli představení. Kromě toho máme i další systém slev.
Objevily se i problémy ze strany českého publika?
Zpočátku vládla obava z jazykové bariéry. Ještě dnes musím vysvětlovat, že všechna představení, až na výjimky, jsou simultánně tlumočena do češtiny.
Německy mluvící divadlo neznamená jen divadlo německé...
Festival je od počátku zaměřený na celou německy mluvící oblast, tj. Německo, Rakousko a Švýcarsko. Nezvat třeba vídeňský Burgtheater by bylo z uměleckého hlediska nemožné. Festival vznikl z myšlenky oživení Prahy jakožto křižovatky české, německé a židovské kultury, proto jsme před časem pozvali i Kavkazský křídový kruh izraelského souboru Habima z Tel Avivu a moc nás těší zájem Lucemburska, které po loňském debutu přijede letos s inscenací Lidumor.
Jakékoli rozšíření obzoru velmi vítáme a do budoucna se nevyhýbáme i pozvání zajímavé inscenace německy píšícího autora třeba z Polska nebo Maďarska.
Jak se německy mluvící divadlo proměnilo během deseti let?
To je téma na dlouhé povídání s dramaturgy festivalu, ale minimálně jeden rys je patrný: čím dál častěji se objevují občas velmi radikální adaptace klasických her. Asi tu existuje potřeba současných autorů odvolávat se na jistotu klasické látky.
Na repertoáru letošního ročníku se objevují hned tři shakespearovské adaptace...
A to se nám nepodařilo z Lucemburska přivézt Zkrocení zlé ženy! Nicméně i tak diváci uvidí tři různé Shakespeary: od kabaretně vtipného Othella curyšského Schauspielhausu přes Macbetha činohry z Düsseldorfu až po razantní přepis Tita Andronika z pera Botho Strausse, který pod názvem Zhanobení uvádí Berliner Ensemble.
O Macbethovi režiséra Jürgena Gosche kolují šokující zprávy.
Chtěla bych diváky ujistit, že v prvé řadě nejde o nahotu či defekaci herců na scéně, ale že tohoto Macbetha nikoli náhodou ověnčila v Německu řada prestižních ocenění. Je to živá a svérázná inscenace, jež nestaví na krvi či brutalitě, ale pracuje vtipně s divadelními prostředky, například se scénou, a má řadu vynikajících hereckých výkonů. Chceme-li ukázat nejzajímavější trendy německého divadla, je vyloučené nepozvat Macbetha.
Festival ovlivňuje české divadlo i mezi jednotlivými ročníky. Na domácím repertoáru se objevila řada titulů, které měly u nás premiéru právě v rámci festivalu.
Vzájemný vliv kultur pokládám za největší přínos festivalu, To, že se na domácí scéně objevily tituly jako Tvář v ohni, Sekretářky, Disco Pigs, Top Dogs, Žena z dřívějška a další, mi působí velkou radost. I proto vznikla před pár lety Cena Max, kterou festival uděluje nejlepší domácí inscenaci německy psaného dramatu. Z počátečních 4-5 tipů vybírá nyní porota z 12-13 inscenací. Německy mluvící divadlo uvádí mnohem víc hry současných autorů a tím ukazuje jiný pohled na společné evropské problémy.
Na co byste diváky letošního ročníku kromě již zmíněných inscenací pozvala?
Každý rok zveme kromě velkých inscenací i zajímavé osobnosti, jimž dáváme prostor formou "one man show". Letos to je spisovatelka Lenka Reinerová, vitální devadesátiletá dáma, která představí svůj projekt Pražského literárního domu autorů německého jazyka, nebo protagonista vídeňského Burgtheatru, herec Otto Tausig, který do pořadu o svém pohnutém životě prolnul umělecké a společenské dějiny 20. století - ostatně název Kašpar, Komouš, Žid jeho představení je dosti výmluvný.
Deset let festivalu dokumentuje i fotografická výstava. Jak vznikla?
Zdeněk Merta fotografuje festival už od třetího ročníku a Viktor Kronbauer se připojil od roku 2000, kdy fantasticky nafotil celý dvanáctihodinový maratón hamburské inscenace Schlachten! / Do krve!, získal za něj i prestižní italskou cenu. Fotografie obou tvůrců nejsou jen obrazem festivalu, ale i osobitými uměleckými artefakty a určitě stojí za návštěvu. Najdete je v Goethe Institutu a Rakouském kulturním institutu.