"Ano, komunismus ponižoval kdekoho. Já ale současně poznala spoustu lidí, kterým právě tento dnes opovržený režim důstojnost poskytl. Nebo někomu dokonce objevil, že něco takového existuje a že na to lidé mají právo," dodává Kantůrková. Společná kniha dvou žen je cenná svou upřímností. Kantůrková se podobně jako její manžel Jiří angažovala v době pražského jara a v roce 1970 vystoupila z KSČ.

Autorka knihy povídek Jen málo si povyskočit (1966) od té doby publikovala už jen v samizdatu a exilu. Podepsala Chartu 77 a v letech 1985/1986 byla její mluvčí. To už měla za sebou vězeňskou zkušenost z let 1981/1982, mj. za knihu rozhovorů se ženami prvních vězněných chartistů.

Zkušenost vězení se zasekne do živého

"Vězení je dobrá zkušenost; jako by možná ještě lepší zkušeností mohla být smrt. Člověk je ozkoušen z celé své bytosti, zjevuje se mu a vidí, co nikde ne. A mezi mukly, kteří ve zkoušce obstojí, vzniká pocit bratrství, sounáležitosti možná hlubší než mezi sourozenci... Zkušenost vězení se zasekne do živého, nejsou to vzpomínky na situace, jak to známe z běžného života," říká. Cenné je její zamyšlení nad otázkou viny. "Téma viny prolíná snad všechny moje knihy, je ve Smuteční slavnosti, v Pánu věže, v Černé hvězdě, v Přítelkyních z domu smutku, v Památníku, v Záznamech paměti.

Ale těžko bych mohla říci, že se tu vyrovnávám s vinou vlastní. Vina je nutně konkrétní, je to vina za určitý čin, ne za to, že člověk v dobré víře někam patřil. Vinným se stává až tehdy, když zlo rozpoznal a setrvává v něm. Jinak se osobní odpovědnost rozpoznat nedá," dodává. Přiznává, že to pro ni byla šťastná léta a novinařinu vnímala jako čisté poslání, ale jen do okamžiku, než jí ti "jiní", ti vyřazení, strčili nos do svých osudů.

"Jiří Lederer se mě v knize svých rozhovorů takto optal na Karla Pecku. Zatímco já dělala noviny (v Mladé frontě - pozn. red.), jeho za studentský časopis zavřeli. Já Karla nedala zavřít, ale naše osudy se vyrovnaly, až když zavřeli i mě. Nebýt toho, byla bych navždy jeho dlužníkem. A taky až po mém návratu z Ruzyně mě nazval sestrou..."

V knize vzpomínek, za niž lze rozhovor označit, vypráví Kantůrková o řadě lidí, kteří ji ovlivnili. Kamarádky a kamarádi z časů Charty, přítel rodičů Ivan Sekanina, obhájce Jiřího Dimitrova při Lipském procesu v nacistickém Německu, nebo spisovatelé Karel Pecka či Ladislav Fuks. Připomíná, že Pecka v publikaci Kdo je kdo uvedl coby životní vyznání - "nic nečekat a ničím nebýt překvapen, to nejhorší je jisté..."

Ve vězení a v lágrech získal vlastnosti, které se nezískají zadarmo. Byl nekompromisní, měl v sobě neoblomnou tvrdost, a to nejen k druhým, ale i k sobě, a přitom ze sebe dokázal vydat knížky plné ušlechtilosti a neokázalé úcty k hrdinství. "Pecku nepřistihnete, že kňučí..." uvedla. Fuks podle ní nebyl typ člověka, který by šel po srpnu 1968 topit do kotelny, mýt výlohy nebo měřit vodu, prožil si však jiná pekla. "Byl vyvržený svou homosexualitou, dík ní byl vydíratelný... V době, kdy stál až po kolena v hnoji, napsal ohromnou knihu, Vévodkyni a kuchařku," pokládá na druhou stranu vah literární hodnotu.

Nelze se nezmínit o Husovi, jemuž Kantůrková věnovala jak knihu, tak i dosud nerealizovaný televizní scénář. Obdivuje na něm především to, že se ve sporech bránil podřídit slepé poslušnosti nadřízeným, dovolával se rozumu a svědomí a koncilní otce pohoršoval požadavkem důkazu. Mj. i v tom vidí, že Hus předběhl svou dobu. A jakkoliv nemůže obdivovat ničení obrazů a soch, považuje husitství za jeden z vrcholů našich dějin.

Milena Nyklová: Pravda a báseň Evy Kantůrkové Baronet 2006, 192 stran