Režisér a autor adaptace Američan David Chambers z Yale University uvedl představení v premiéře již před lety v New Yorku, rovněž s Bittovou. Nyní se souboru z Brooklyn Academy of Music podařil dlouholetý sen uvést ve spolupráci s Národním divadlem a některými dalšími českými umělci zmodernizovanou verzi proslulého díla v neděli před zcela zaplněným hledištěm Stavovského divadla v Praze.

Režisér spolu se skladatelem Matthewem Suttorem používají raději slova adaptace. K tomu je opravňuje několik podstatných zásahů do stavby díla. Zpěváky doprovázel místo orchestru pětičlenný smyčcový soubor pražského Agon Orchestra s dirigentem Petrem Kofroněm. Úprava vypustila sbor a děj soustředila jen na osm sólistů, kteří zpívali v italštině, ale recitativy bez doprovodu mluvili anglicky (s vkládanými improvizovanými italskočeskými vstupy).

Chambers redukoval také děj na jedenáct epizod při zachovaných dvou jednáních - škrtl ale některé árie a celky (např. Ottaviovu árii a závěrečný sextet), takže výsledek připomíná spíše vídeňskou než pražskou verzi díla. Hrálo se na scéně Darcy Scanlinové kombinující historické prvky se současnými (sprayové nápisy) a v extravagantně působících kostýmech Rusky Iriny Kružilinové. Proti ohlášené počítačové úpravě hudby se nakonec hudební doprovod jen elektronicky zesiloval, ustoupilo se také od videoprojekce.

Posunutí děje soustředěním na postavu Donny Elvíry se omezilo na připsaný úvod. Dva základní problémy inscenace však nemohl zakrýt ani slušný vizuální dojem a převeliká snaha Agonu (až na konec prvního dějství, kdy i ten měl vážné problémy). Zvolená adaptace posunula děj "opery oper" směrem k singspielu včetně některých komickoobhroublých vložek. Největším problémem je ale zmíněné spojení "alternativního" projevu Bittové se školeným zpěvem jejích americko-kanadských kolegů.

Sice se nesplnilo očekávání některých operních škarohlídů, že zpěv Bittové bude "propadákem" inscenace, zpěvačka naopak mile překvapila, a dokonce se pokoušela i o náběhy ke koloratuře. Celkem rozumně omezila výstup s houslemi na jeden krátký a soustředila se spíše na herecký projev, v němž operní kolegy převyšovala. V ansámblových scénách či v duetech jim však nemohla konkurovat, což nešlo přeslechnout.

Z jejích kolegů vyzvedněme Lisu Hopkinsovou jako Donnu Annu, která pěvecky vévodila večeru. I oba hlavní mužští představitelé Christopher Schaldenbrand (Don Giovanni) a Matt Boehler (Leporello) měli některé velice dobré momenty. Experimentu s adaptací Dona Giovanniho se u publika dostalo velice dobrého přijetí, ale jeho celkový přínos nebyl veliký. Adaptovat geniální dílo je vždy ošidné. Ostatně i naše zkušenosti s muzikálovou Rusalkou nejsou nejlepší.

Don Juan in Prague, Režie David Chambers, Praha, Stavovské divadlo, jediné uvedení 22. října 2006, MHF festival Struny podzimu.