Článek
Rukopis vyplul na světlo až při stěhování z někdejšího newyorského bytu, kde ho podle legendy spisovatelův strýc zachránil doslova z chodníku, uložil ho a roku 2004 nabídl aukční síni Sotheby's. Capoteho nadace se o něj musela porvat s mondénním osudem, jaký autorovy prózy tak často barvitě líčí, aby juvenilie neskončila jako nablýskaný přívěsek, který si zámožný výstředník syslí v sejfu a just ho neukáže.
Díky sbírce Newyorské městské knihovny nakonec čtvero školních sešitů i dvaašedesát listů poznámek slouží badatelům a sama pietně rekonstruovaná próza loni opožděně připomněla dvojité jubileum tvůrce -bezpochyby i jako pojistka vynaložených investic, ačkoli editoři dost váhali, zda by si vydání textu vůbec přál.
Ještě to úplně neplatí
Z pohotové české edice vysvítá, že "utonutí v životě", jež Capoteho na osudových ženách fascinovalo i děsilo, předepsal prozaik už své první hrdince. Sedmnáctiletá Grady McNeilová z vydýchaného prostředí newyorské "zlaté mládeže", kterou přes horké léto 1945 ponechávají odměření rodiče bez dozoru, podniká výlet mimo domovskou Broadway s fatálními následky.
Svět mimo zlatou klec totiž stěží rozumí nevyzrálým osobnostem, jež se nevymanily z batolecího zaujetí bezbřehou svobodou, berou vážně nesmysly a nevážně naopak to, co za řeč stojí: konkrétně lásku mladičkého válečného veterána ze židovské rodiny z -cátých ulic Brooklynu. Předčasně vdaná dívenka, která zkouší vybřednout z nudy jen proto, že může, představuje starší verzi laciné modelky Holly Golightlyové ze slavné Snídaně u Tiffanyho (1958).
Obě mladé dámy spojuje nejen hurá akce se sňatkem uzavřeným ve slepé víře, že u neplnoletých "to ještě tak úplně neplatí", ale i pozérský afekt a hysterické sklony. Ostatně Grady je ráda záhadná a vyděděná, miluje uhánět stočtyřicítkou v buicku a nejradši by co nevidět umřela, přičemž bádá, jak moc se svět změní bez její přítomnosti. Zase tolik ne, ale dívčina deprese s sebou strhne i nevinné.
A teď poslouchejte mě
Capoteho novela možná není tak spalující obžalobou jako dlouho nevydaný chlapecký debut jeho vrstevníka J. K. Toolea Neonová bible, vyniká však zaujetím pro antické vrstvení tragédie. Navzdory uspěchanému závěru, jenž oproti klasicistním zvyklostem příliš brzo zopakuje tragický refrén - jako by tvůrce užuž toužil rukopis odložit ve prospěch budoucí osobnější zpovědi - září z této rané práce apartně zhuštěný a umístěný dialog.
Frázování vět, jež deset let před Kerouakovými jazzovými improvizacemi probodlo lehce vyčpělý styl papá Hemingwaye i s bájnými "ledovci", pak prozrazuje, že debutant má řádně našlápnuto, přestože se mu dílo zdá "vykalkulované a neprocítěné". A půlstoletí po Tiffanym, kdy si západní úzkosti užíváme dosyta a "hamburger" už chválabohu nepřekládáme jako "karbanátek", by byla autorská distance spíš výrazovou předností, jak dokumentuje úspěch Capoteho pokračovatele Carvera a nevyhlášené dostihy o to, kdo dosáhne většího kontrastu mezi hrůzou děje a odosobněným vypravěčem.
Letní plavba se tak stává literárním nalezencem, jehož bědný osud ve 40. letech shrnuje pouhé "kdyby" z oboru spekulativní historie. A kdyby tedy přece, má výkon sotva dospělého Trumana Capoteho jen málo nectností, aby jako génius dál trčel na stromě a shlížel na svět, se kterým je třeba parádně zúčtovat.
Obraz z nevyslyšených slz
Postřeh sv. Terezie z Lisieux o tom, že "víc slz se prolilo nad modlitbami vyslyšenými než nevyslyšenými", rámuje literární kariéru Trumana Capoteho jako mantra, podle níž je třeba se v nefér světě zařídit. Jednak se dá těmito slovy ironicky popsat masový ohlas autorovy nejslavnější prózy o zločinu a trestu Chladnokrevně (1965, česky 1968), která založila tradici amerického dokumentárního románu, jednak ji v titulu cituje posmrtné torzo memoárů Vyslyšené modlitby (1988), kde se tvůrce zmítaný alkoholickou depresí zbavuje příznivců. Hlavně však medituje o tom, kolik samoty se v pláči podařilo či nepodařilo rozpustit. Jako dítě z rozpadlého manželství, do něhož Trumanova matka jako lokální kráska vstoupila povážlivě mladá, byl Capote odložen k tetičkám na jižanský venkov a poznal, co znamená živořit s IQ 200 v prudérním maloměstě. Na radu kamarádky ze sousedství, budoucí kolegyně Harper Leeové, se odnaučil krutosti a vyzkoušel místo trucování v korunách stromů "zahánět démony psaním". S poznáním, že umění je prostředek, jak předcházet nemilosrdnosti života, se zrodil jak román o cestě za tatínkem Jiné hlasy, jiné pokoje (1948, česky 1988), tak senzitivní novela Luční harfa (1951, česky 1965) a křehké povídky včetně Miriam (1946, česky 1978), v níž na sebe mladík poprvé strhl pozornost jako neslýchaně nadaný stylista. Většinu těchto kratších próz v létě shrnul soubor z nakladatelství Argo a v překladu se má letos objevit ještě prozaická koláž Hudba pro chameleony (1980). Vedle knižního rozhovoru s Lawrencem Grobelem, který autorovy postoje přiblížil česky v roce 1996, připomněl melancholii tohoto génia loňský film Capote, kde titulní roli ztvárnil Philip Seymour Hoffman a obdržel za ni Oscara.
Truman Capote: Letní plavba, Přeložila Hana Ulmanová, Odeon, Praha 2006