Debutové album Pop Secret vydala před dvěma lety a mixem obou zmíněných stylů si nasadila laťku řádně vysoko. Tehdy ovšem z tábora skupiny zazněly hlasy o tom, že by se nechtěla přiblížit špičkám české scény, ale že ji zajímají zahraniční jména. Jako příklad uvedla U2.

Vévodí hlas a texty

Kolekce PleasureYou Can Measure je velmi silná. Hned úvodní motiv ve skladbě From The First Joint... ...To The Last Orgasm naznačuje atmosférou i zvukem, že skupina odhlédla od tanečních postupů a směřuje ke kvalitnímu, dokonale ošetřeném popovému mainstreamu. Zvuk desky má přinejmenším evropské parametry, hudební nápady a vize rovněž.

Ústřední postavou je zpěvák Gregory Finn, jehož pozice je ta, na kterou zbytek skupiny "hraje". Nikoli prvoplánově: její hudební cesta je příliš náročná, nicméně Finnův hlas a hloubavé texty (v angličtině) počinu vévodí.

Baladický duch

Škoda jen, že je až příliš zřetelně ovlivněn zpěvákem britských The Smiths, Morriseym. Ta okatost mu trochu ubližuje, stejně jako to, že na desce není více svižných písniček, v nichž Finn jinak také exceluje. Deska se totiž nese spíše ve snivém baladickém duchu a náladou leckde koketuje s gotickými hudebními stopami.

Jenomže Southpaw to tak chtěli. V sestavě postrádají kytaru, naopak dají na souběh zvuků kláves, beatů, případně smyčců, které dovolují vychutnat velmi silné melodické motivy. Ty prostupují kolekci jako červená nit a jsou výsledkem jasného úmyslu postoupit tam, kde by byli nápadnější. Rozhlasové stanice by si totiž na jejich desce jistě vybraly. Posluchač koneckonců rovněž.

Southpaw: Pleasure You Can Measure

U:Bahn Records, 64:40