Co všechno spojili tentokrát? Zaslechnete vzdušnost a melodičnost R.E.M., artrockové hloubání Pink Floyd, tajemnou černotu Depeche Mode, zfetovanou lehkost The Doors i jiskřivost raných The Smashing Pumpkins. Na první a druhý poslech deska jen tak prošumí, teprve poté začne fungovat a čím déle ji posluchač vnímá, tím jasnější obrysy nachází. Radiohead to tak měli vždy.

Skupina jako by si vzpomněla, že na svém zvuku pracovala už dávno před posledními dvěma alby Kid A (2000) a Amnesiac (2001). Jako v polovině devadesátých let, i tentokrát řazením skladeb vyrovnala počin od úvodních potřebných rozjezdovek přes velmi silný střed až k závěrečné perličce A Wolf At The Door, nad kterou jako by bděl z nebe Jim Morrison z The Doors. Dala velký prostor akustickým nástrojům a zpěvák Thom Yorke zase zpívá jak ho napadne, s nedbalou elegancí.

Nejlepší, co kdy vymysleli

Deska Hail To The Thief je promyšlená do posledního detailu. Je na ní všechno nejlepší, co Radiohead kdy vymysleli. Chytře to snesli do jediné kobky a vydali jako samostatnou kolekci. Sail To The Moon by se v budoucnu mohla zařadit mezi pocitově nejsilnější balady začátku tisíciletí, Go To Sleep zní jako z dílny R.E.M, producentsky moudré je i vystřídání prvoplánově "ethno-elektrické" The Gloaming poloakustickou There There ve druhé části sbírky.

Radiohead takto dospěli ke značné svobodě vyjadřování. "Tohle album je soudržné a popové, cítíme z něho pozitivní náladu. Oproti minulým deskám je živější," praví zpěvák Yorke a slastně se přitom směje. S novinkou přišel o potemnělý frustrovaný výraz. On i celá kapela.

Radiohead: Hail To The Thief

EMI, 56:37