Poetika každého spisovatele se rodí zpravidla v nejmladším věku, jaké bylo vaše dětství?

Extrémně šťastné. Cítila jsem se daleko bezpečněji než dnes, žila jsem s daleko větší jistotou. Hlavou mi běhaly otázky, na které jsem si dokázala odpovědět, dneska už tomu tak není.

A co dědeček, babička?

Velmi dobře si na ně vzpomínám. Dědečkovi je osmdesát devět a je v dobré kondici. Bydleli jsme společně, formovali moje dětství, a i když v krátkém časovém rozpětí umřeli dvě babičky a dědeček, nadále na ně vzpomínám. Musím se přiznat, že s jejich odchodem pro mě některé části města přestaly existovat, protože bez nich pro mne nemají smysl.

Generace vašich rodičů, prarodičů byly formovány zážitky občanské války a následující doby "frankismu". Jak vnímali vaši blízcí usmíření obou stran?

Když umřel Franco, bylo mi osm, takže mám všechny události zprostředkované od tatínka, který byl jeho aktivním odpůrcem. Stejně i děda. Svoje dětství na pozadí tzv. transformace popisuji v románu Lepší časy. Jestliže se dnes představuje jako příkladná, mohu říci, že tomu tak nebylo. Teprve nyní se s tím Španělsko začíná vypořádávat. Znovu se odkrývají hroby politických vězňů z Frankových časů.

Jaké jste měla vztahy s vrstevníky, kteří patřili do "druhého" tábora?

Samozřejmě jsem měla kamarády s jinými zkušenostmi. Ale co se týká spisovatelů, máme stejné nebo podobné. To období jsem bezprostředně nezažila, takže si uvědomuji, že zaznamenávám vzpomínky blízkých. Vím ale, že mnozí lidé zůstali na svých místech. Mluví rádi o demokracii, o svobodě, a přitom jsou to přímí nositelé frankismu. Ve španělštině máme přísloví: stejní psi s jinými obojky. Takže česky převlékači kabátů.

Společnost se s minulostí moc nevyrovnala, jenom "vůdci" změnili způsob mluvy. Také vím, že dnešní zážitky jsou zcela jiné, aktuálními problémy není vyrovnání se s bývalým režimem. Jsou to důsledky neoliberalistické politiky, ekonomické a sociální problémy, důsledky globalizace.

Jako autorka píšete hodně ženách. Kdy jste se jako mladý člověk poprvé projevila jako naprosto nezávislá?

Dodneška se necítím nezávislá ani soběstačná. V prvních dvou románech jsem psala o zážitcích žen a až zpětně jsem si podle reakcí uvědomila, že to jsou převážně mužští kritici, kteří si mě cení. Od čtvrtého a pátého románu jsem své ženské hrdinky vrhala do "mužského světa", tzn. že nenapodobují tradiční život španělské ženy, která by se měla starat jen o domácnost. Moje hrdinky jsou soběstačné, nezávislé a kritikům to začalo vadit. Mužský svět byl narušen. Možná je to tím, že ve Španělsku je vnímán ženský život dost konzervativně.

Právě za román Lepší časy jste ale dostala cenu Kritické oko prózy. Znamená to, že se ve společnosti cosi změnilo?

Určitě. Cenu jsem dostala, ale pozitivní kritiky byly velmi stručné. Myslím, že kdyby moje knihy napsal vysoký, zkušený spisovatel, psalo by se o nich více a delší články. Ve španělské společnosti existuje tzv. pozitivní diskriminace, takže je ženám věnováno více příležitostí. Občas se trápím pocitem, zda jsem onu cenu nedostala jen proto, že jsem žena.

Říkáte, že jste v dětství měla více zodpovězených otázek než dnes. Které vás nyní trápí?

Je jich strašně moc. Když začnu přemýšlet nad světem a globalizací, jsem smutná. Trápí mě vztahy mezi lidmi, milostné vztahy, jak se dnes vyvíjejí. Jsou velmi prchavé. Ve společnosti existuje ostych z přirozených věcí, jako je třeba smrt člověka. S ní se málokdo dokáže vyrovnat. Snad každý přemýšlí i o tom, proč se tzv. transformace udála tak "jednoduše", proč je španělská společnost tak povrchní.

Mnoho lidí se obává, že svět se rozdělí na bohatý sever a chudý jih. Sdílíte jejich obavy?

To se už přece stalo. Trápí mě, že si západní společnost nechce tyto problémy připustit. Prostě žijeme na úkor jiných zemí. Obávám se, že se to jen tak nezmění.