Už proto, že v mnoha představeních moderního tance a pohybového divadla bývá humoru jako šafránu. Průběh nedělního večera pouze trochu narušil "předfilm", který předchází všechna festivalová představení v Ponci.

Jako nápad je to výborné, krátké filmy o zajímavých choreografiích ze světa se na Tanec Praha mimořádně hodí, ale právě ten, který se promítal v neděli, nebyl krátký ani záživný (pomalá, půlhodinová studie lidského těla).

Nicméně následující vystoupení Mexičanů nudu dokonale zahladilo, jejich tři nedlouhé choreografie (Klasikové, The Chiquis, the chuchis a Vše, co jste kdy chtěli vědět o příběhu tří mužů, kteří se rozhodli létat, ale báli se zeptat) přinesly veselí, i když byly zejména na úryvky vážné hudby. Zejména střední dílko, v němž tři tanečnice předvedly vtipnou a ekvilibristní etudu s lahvemi piva, bylo příkladem inteligentní zábavy, která nepostrádala kus psychologie ani živý tanec na úrovni.

S novinkami ve svém repertoáru přišel na Tanci Praha náš Pražský komorní balet, jehož tradiční doménou je neoklasika. Ve svém stylu víceméně zůstal. Předvedl choreografie Jana Kodeta S úctou líbám..., Mariin sen Petra Zusky a z dílny vlastních tanečníků Davida Stránského a Tomáše Rychetského Positivní...?, což je překvapivě otevřené a silné zamyšlení nad problémem AIDS.