Článek
Jirous (1944) strávil v komunistických kriminálech za různé podoby "výtržnictví", případně "útoky na státní orgán" skoro osm let; psát mohl pouze jednomu adresátovi (poprvé Dana Němcová, dál Juliana Jirousová), a to v týdenní, později třítýdenní periodicitě.
Přesto je tón více než sto padesáti jeho epištol překvapivě mírný a nezávazný, často prosvětlený subtilním humorem - a optimismem. Jen výjimečně se tu žehrá na spoluvězně či věznitele, jen výjimečně se přiznává sklíčenost. Důvody jsou ovšem nasnadě: jednak všechna jeho psaní rentgenovalo bedlivé oko "pana cenzora" a jednak autor venku nechal svoji druhou ženu Julianu, k níž počátkem 80. let přibyly dvě dcery. Na politická témata, ale ani důvěrné milostnosti tudíž v dopisech není místo, a pokud ano, tak v odkazech, náznacích a jinotajích.
Je s podivem, jak se Jirous v nových podmínkách, ve světě za mřížemi, dokázal rychle zabydlet, přijmout jej za svůj - byť s povzdechem "když už tady musím být". V dopisech si pochvaluje nejen čas, který teď má na přemýšlení "o vztazích mezi lidmi", ale především kvanta literatury, která stihne přečíst a z nichž rád Julianě cituje či dokonce opisuje pasáže; s podobnou náruživostí se vrhá na studium jazyků: postupně zmiňuje angličtinu, maďarštinu, latinu, francouzštinu, němčinu, a dokonce cikánštinu. K tomu překládá a píše: v dopisech z posledního období, tj. z let 1981 až 1985, která básník strávil ve Valdicích, se v "dopejscích" objevují básně pro Julianu a úryvky z říkadel a pohádek pro "naše holčičky" - později vydané ve sbírkách Magorovy labutí písně a Magorova říkadla.
Ponecháme-li stranou stereotypní kolorit Jirousovy vězeňské korespondence (koho pozdravovat, co zařídit, jaký byl den, povzdechy nad "neměnnou scenerií i časem" a tím, že "mluvit není o čem"), pak je to především autorova "vnitřní radost", která nám umožňuje Magorovy dopisy - a stejně tak třeba Havlovy Dopisy Olze nebo Kolářovy soubory Psáno na pohlednice - číst skoro jako román na pokračování. Jako intenzívní a podmanivý monolog člověka, který osm let kriminálu přežil, protože věděl, že venku na něj někdo podstatný čeká a že ten jediný skutečný ochranný dohled nad ním drží Bůh. Jak říká Věra Linhartová, kterou Ivan Martin Jirous opakovaně cituje: "Stejně je to řeč lásky, ať už se mluví cokoliv..."
(Autor je kritik, šéfredaktor Portálu české literatury)
Ivan M. Jirous: Magorovy dopisy
Uspořádali, k vydání připravili a komentář napsali Andrej Stankovič a Zuzana Jürgensová. Torst, Praha 2005 (vyšlo 2006), 530 stran, náklad a cena neuvedeny.